Článek
Den před Vánoci vždycky slibuju sama sobě: „Příští rok to udělám líp. Příští rok nakoupím včas.“
A příští rok samozřejmě stojím na tom samém parkovišti, obklopená lidmi, kteří evidentně zaparkovali posledně už v říjnu a od té doby tam žijí ve stanech.
Pokud si myslíte, že Hunger Games jsou akční film, očividně jste se nikdy nepokusili zaparkovat před obchodním centrem 23. prosince. To je jiná liga. To je survival simulátor. Lidé tam krouží v autech tak dlouho, že mají pocit, že se inkarnovali jako satelit.
Najít volné místo je zázrak, který by se měl zapisovat do kronik. Někteří lidé při spatření blinkru konkurenta dostávají výraz, jako by šlo o boj o jejich vlastní ledvinu. A když už máte pocit, že jste našla volné místo — ne, není volné. Jen tam někdo stojí, protože si telefonuje. Samozřejmě.
A jakmile se konečně dostanete dovnitř, čeká vás další výzva: nákupní vozík.
Ty vozíky nejsou vozíky. Jsou to bitevní stroje. Pískají. Drhnou. Jedno kolo se vždycky točí jinam, nejlépe do strany, aby vás ponížilo. A poslední volný vozík si bere muž, který evidentně přišel jen pro balíček kapesníků. Protože proč ne.
Uvnitř obchodů panuje atmosféra prehistorické džungle. Lidé běhají, natahují ruce, všichni vypadají, jako by zapomněli, co vůbec chtějí koupit. Štěstí je relativní pojem. Peklo je stav na pokladnách.
V oddělení s dárkovými sadami probíhá tichá válka. Každý bojuje o poslední sadu sprchového gelu „Zimní sen“, která vypadá jako něco, co byste darovali člověku, kterého nemáte moc rádi. Ale je to poslední možnost. Takže ano, kupuju ji taky.
A potraviny?
Všichni zoufale hledají máslo, které je pryč. Vajíčka, pryč. Vanilkový cukr, pryč. Zato je tam vždycky dostatek něčeho, co nikdo nechce — třeba bonboniéry ve tvaru vánočního soba, která vypadá, jako by byla vyrobena v roce 1984.
Lidé se srážejí vozíky. Padají rohlíky. Děti křičí. Dospělí křičí. Někdo se snaží nacpat do regálu své nervové zhroucení. A uprostřed toho všeho jsem já, snažící se najít skořici, která podle navigace „musí být někde poblíž“. Lžu si. Není. Nikdy není.
Když se dostanete k pokladně, máte pocit, že jste přešla Sněžku naboso. Všichni stojí v hadu, který se vine celým obchodem. A když konečně přijdete na řadu, samozřejmě zjistíte, že jste zapomněla jednu věc. VŽDY. JEDNU. VĚC.
Ale přesto — když konečně vyjdete ven, naložíte nákup do auta, utřete si slzu vyčerpání a cukrového opojení — cítíte zvláštní hrdost.
Přežila jste.
Nakoupila jste.
Máte cukroví, máslo, dárky i tu příšernou sadu sprchového gelu.
A to je…
vánoční zázrak. 🎄
