Článek
Když dneska řeknete, že chcete vychovávat děti „v klidu“, zní to skoro jako přiznání k lenosti. Nebo k zanedbávání. Nebo k životnímu selhání. Protože správný rodič přece vychovává děti „k výkonu“. K úspěchu. K tomu, aby byly lepší než ostatní. Aby měly náskok. Aby nezůstaly pozadu. Aby „něco dokázaly“.
Já ale nechci děti jako projekt. Nechci si je zapisovat do tabulky. Nechci je porovnávat s ostatními. Nechci měřit jejich hodnotu podle počtu kroužků, diplomů, medailí a certifikátů.
Nechci, aby měly pocit, že jejich existence musí být neustále obhajována výkonem.
Jenže žijeme ve světě, kde už i mateřská škola připomíná přípravku na kariéru. Angličtina od tří let. Logopedie „pro jistotu“. Sport, hudba, plavání, keramika, robotika, šachy. Ideálně všechno. A ideálně hned.
Když řeknu, že moje dítě má jen jeden kroužek, lidi se tváří, jako bych mu přiznala minimálně budoucí nezaměstnanost. „A nebude mu to málo?“ ptají se. Jako by dítě bez tří aktivit týdně začalo automaticky hloupnout.
Já se spíš bojím opaku. Že děti dneska nemají kdy být jen tak. Bez cíle. Bez hodnocení. Bez tlaku. Bez toho, že je někdo sleduje a říká jim, jestli jsou dost dobré.
Režim výkonu začíná nenápadně. Nejdřív je to „aby se rozvíjelo“. Pak „aby mělo návyky“. Pak „aby neztratilo tempo“. A najednou je z dítěte malý manažer vlastního života, který má plný diář, povinnosti a pocit, že odpočinek si musí zasloužit.
Já nechci, aby moje děti měly pocit, že klid je odměna. Chci, aby byl základ.
Chci, aby věděly, že nemusí být nejlepší, aby byly v pořádku. Že nemusí pořád něco dokazovat. Že jejich hodnota není v tom, kolik toho stihnou, ale v tom, kým jsou.
Vím, že to zní jako klišé z motivačního plakátu. Ale zkuste se zeptat dospělých kolem sebe, kolik z nich má problém zpomalit. Kolik z nich neumí nic nedělat bez pocitu viny. Kolik z nich má pocit, že když zrovna nejsou produktivní, tak selhávají.
To nejsou genetické vady. To je výchova k výkonu.
My jsme generace, která se učila, že odpočinek je slabost. Že musíme makat. Že nestačí být, musíme se zlepšovat. Neustále. Pořád. I o víkendu. I večer. I v hlavě.
A teď totéž předáváme dětem. Jen v hezčím balení. V barvách. S úsměvem. Se slovem „rozvoj“.
Já chci, aby moje děti uměly něco, co já jsem se učila až po třicítce: nicnedělání bez výčitek. Nudu bez paniky. Ticho bez potřeby ho zaplnit.
Chci, aby věděly, že nemusí být pořád „lepší verzí sebe sama“. Že občas stačí být jen verzí sebe sama. Unavenou. Obyčejnou. Nedokonalou.
Samozřejmě, že je podporuju. Že se učí. Že zkouší nové věci. Nechci z nich vychovat pasivní bytosti ležící na gauči s telefonem v ruce. Ale nechci z nich ani malé výkonné jednotky, co mají pocit, že život je nekonečný závod.
Nechci děti, které budou úspěšné, ale vyčerpané.
Nechci děti, které budou perfektní, ale úzkostné.
Nechci děti, které budou mít kariéru, ale nikdy si neodpočinou.
Chci děti, které se umí zastavit. Které se umí smát. Které se umí nudit. Které se nebojí ticha. Které ví, že svět se nezhroutí, když zrovna nic nedělají.
Možná z nich nebudou premianti. Možná nebudou mít deset diplomů. Možná nebudou „nejlepší ve třídě“.
Ale pokud z nich budou lidé, kteří se nezhroutí při první pauze, kteří nepotřebují výkon k tomu, aby měli hodnotu, a kteří se nebojí být v klidu…
…tak budu mít pocit, že jsem je vychovala líp než jakýkoli motivační kouč na internetu.
