Článek
Existuje nepsané pravidlo moderního rodičovství: dobrý rodič je vidět. Chodí na akce. Tleská. Fotí. Sdílí. Účastní se. Má přehled. Zná učitele, rodiče, rozvrhy, termíny, projekty. Je přítomný nejen doma, ale i ve veřejném prostoru.
A pak jsem tu já. Rodič, který občas prostě nepřijde.
Ne na všechno. Ne pokaždé. Ne vždycky s úsměvem a foťákem v ruce.
Někdy se mi nechce. Někdy nemůžu. Někdy jsem unavená. Někdy mám práci. Někdy mám pocit, že už jsem ten týden dala tolik energie, že další společenská povinnost by mě definitivně dorazila.
A někdy… prostě jen nechci.
A to je ta nejkontroverznější varianta. Ne že nemůžu. Ale že nechci.
Protože školní akce nejsou vždycky radost. Jsou hlučné. Dlouhé. Přeplněné. Plné small talku s lidmi, které znám jen z vidění. Plné pocitu, že bych měla být nadšená, i když bych radši byla doma v tichu.
Besídky, kde pět minut vystoupení znamená hodinu čekání. Dílničky, kde se všichni tváří kreativně, ale ve skutečnosti jen lepí třpytky na papír. Vystoupení, kde nevidíte vlastní dítě, protože před vámi stojí tři rodiče s tablety nad hlavou.
A vy tam stojíte, bolí vás záda, máte hlad, děti jsou přestimulované a vy si říkáte, jestli by svět opravdu spadl, kdybyste jednou nepřišla.
Jenže pak přijde ten pocit viny.
Protože ostatní tam jsou. Protože se fotí. Protože se objímají. Protože sdílí zážitky. A vy jste doma. V teplácích. S pocitem, že jste něco propásla. Nebo spíš že byste měla mít pocit, že jste něco propásla.
A tak si začnete klást otázky. Jsem dostatečně zapojená? Neubližuji dítěti tím, že tam nejsem? Nebude si pamatovat, že jsem neviděla jeho vystoupení? Neřekne si jednou: moje máma na mě neměla čas?
Jenže realita je trochu jiná, než jak ji maluje rodičovské svědomí.
Moje dítě si nepamatuje, kolikrát jsem byla na besídce. Pamatuje si, že jsme spolu ležely na gauči. Že jsem mu četla. Že jsem ho vyslechla. Že jsem s ním mluvila. Že jsem byla doma, když bylo nemocné. Že jsem se smála jeho vtipům. Že jsem ho objala, když mělo špatný den.
Nepamatuje si třpytky na papíru. Pamatuje si pocit bezpečí.
A já si začínám uvědomovat, že účast na každé školní akci je spíš společenský tlak než skutečná rodičovská povinnost.
Že jsme si vytvořili obraz ideální matky, která je všude. Vždy. Na každé fotce. V každém albu. V každém příspěvku. Která nic nevynechá. Nic si nenechá ujít. Všechno prožije.
Ale ideální matka je často vyčerpaná matka. Přetížená. Roztrhaná mezi prací, domácností, dětmi, školou, kroužky, akcemi, povinnostmi a očekáváními.
A někde mezi tím se ztrácí obyčejná otázka: co vlastně zvládám já?
Protože zodpovědnost není o tom být všude. Zodpovědnost je o tom být tam, kde jsem opravdu potřeba. Tam, kde mám energii. Tam, kde dávám smysl.
Možná nejsem máma, která chodí na všechny akce. Ale jsem máma, která zná svoje dítě. Ví, kdy je unavené. Kdy je smutné. Kdy potřebuje obejmout. Kdy potřebuje klid.
A to je možná důležitější než jakákoliv besídka.
Takže ne. Nechodím na všechny školní akce. A čím jsem starší, tím míň mám potřebu se za to omlouvat.
Protože být zodpovědná máma neznamená být všude vidět.
Znamená být přítomná tam, kde to má skutečný význam.
A zbytek? To je hlavně o tom, aby si dospělí navzájem potvrdili, že to „dělají správně“. I když jsou u toho unavení, přetížení a trochu naštvaní.
Já už radši budu neviditelná na besídce než neviditelná doma. A to mi připadá jako docela rozumný rodičovský kompromis.
