Článek
Dřív jsem měla pocit, že když není doma uklizeno, něco je se mnou špatně. Že selhávám. Jako žena, jako máma, jako partnerka. Že dobrá matka má mít doma čisto, voňavo, srovnáno. A když to tak není, znamená to, že je neschopná nebo líná.
Dnes už vím, že to není pravda. Dnes už vím, že nejsem líná. Jen jsem unavená.
Unavená z toho, že každý den dělám ty samé věci znovu a znovu. Ráno uklidím obývák, odpoledne je zase plný hraček. Umyju nádobí, za hodinu je dřez plný znovu. Vyperu prádlo, druhý den je koš zase plný. Vytřu podlahu, večer jsou na ní drobky, šlápoty, fleky.
Je to nekonečný kolotoč. Bez výsledku. Bez pocitu dokončení. Bez pocitu, že něco opravdu „hotovo“.
A nejhorší je, že se to bere jako samozřejmost. Nikdo neřekne: „Ty jo, ty jsi dneska fakt uklízela.“ Protože zítra to bude vypadat stejně jako včera. Takže to vlastně nikdo nevidí. Jen ten nepořádek, když už nemám sílu ho znovu řešit.
Když si sednu a nechám hračky na zemi, slyším v hlavě hlasy: měla bys. Měla bys vstát. Měla bys to uklidit. Měla bys být lepší máma. Jenže já už někdy prostě nemám z čeho brát.
Celý den řeším dítě. Jeho potřeby, nálady, emoce, hlad, únavu, nudu. Snažím se být trpělivá, vnímavá, klidná. Snažím se ho rozvíjet, mluvit s ním, hrát si, vysvětlovat. A pak mi někdo řekne, že jsem líná, protože je v obýváku nepořádek.
Jako by to byl jediný ukazatel mé hodnoty.
Nikdo nevidí, kolik energie stojí být celý den psychicky přítomná. Kolik síly bere neustálé reagování. Kolik pozornosti dávám dítěti, aby se cítilo v bezpečí, v klidu, milované. To se ale nedá vyfotit. Nedá se to ukázat návštěvě. Nedá se to porovnat s čistou podlahou.
Vidět je jen ten bordel.
A já mám pocit, že jsem v pasti. Buď budu pořád uklízet a budu vyčerpaná, podrážděná, protivná. Nebo si sednu, odpočinu si, budu psychicky v pohodě – a budu „ta, co má doma nepořádek“.
Dlouho jsem si vybírala tu první variantu. Protože jsem chtěla být „správná“. Chtěla jsem mít pocit, že to zvládám. Že nejsem ta matka, o které se šeptá, že má doma chaos.
Jenže postupně jsem zjistila, že mě to ničí. Že jsem podrážděná, bez energie, bez radosti. Že mám pocit, že celý den sloužím – a večer jsem prázdná. Bez nálady. Bez chuti. Bez síly na cokoliv jiného než další povinnosti.
A tak jsem si jednoho dne dovolila neuklidit.
Ne proto, že bych byla líná. Ale proto, že jsem byla unavená. Opravdu unavená. Ne fyzicky, ale vnitřně. Z toho, že se snažím držet standard, který je v reálném životě s malým dítětem prostě nesplnitelný.
Svět se nezbořil. Nikdo neumřel. Dítě si hrálo v nepořádku úplně stejně šťastně jako v uklizeném bytě. Partner si našel čistý hrnek. A já jsem si po dlouhé době sedla bez pocitu, že bych měla okamžitě vstát.
Došlo mi, že problém není v tom, že bych byla líná. Problém je v tom, že se po matkách chce nemožné. Být nonstop pečující, trpělivé, milé, psychicky přítomné – a zároveň mít domácnost jako z katalogu.
Jenže na to není energie. Není čas. Není kapacita.
A já si musela vybrat. Buď budu mít lesklou podlahu a nervy na pochodu. Nebo budu mít trochu chaosu a víc klidu v hlavě.
Vybrala jsem si klid.
Dnes už vím, že moje hodnota není v tom, kolikrát denně vytřu. Není v tom, jestli je všude uklizeno. Není v tom, jak to vypadá na první pohled.
Moje hodnota je v tom, že tu jsem. Že se starám. Že dávám energii tam, kde je opravdu potřeba – do vztahu s dítětem, do sebe, do psychické pohody.
Nejsem líná matka. Jen už nemám sílu uklízet ten samý bordel pořád dokola a tvářit se, že je to nejdůležitější role mého života. Protože není. A nikdy nebyla.
