Článek
Když jsem ho potkala, měla jsem pocit, že jsem konečně někoho zaujala. Nejen povrchně, ne na chvíli. Díval se na mě tak, že jsem měla chuť se narovnat, mluvit chytřeji, být lepší verzí sebe sama. Tehdy jsem si to vyložila jako inspiraci. Dnes vím, že to byl začátek pomalého rozpadu.
Na začátku byl okouzlující. Pozorný, vtipný, sebevědomý. Věděl, co říct, a hlavně kdy to říct. Uměl mě pochválit přesně ve chvíli, kdy jsem si nebyla jistá. Uměl mě obejmout, když jsem měla pocit, že svět je proti mně. A já si říkala: takhle nějak asi vypadá láska.
Jenže pozornost měla zvláštní rytmus. Přicházela ve vlnách. Jednou jsem byla středem jeho světa, jindy jsem měla pocit, že obtěžuji. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídal vyhýbavě. „Moc to řešíš.“ „To je jen v tvé hlavě.“ „Ty jsi strašně citlivá.“
Začala jsem si dávat pozor. Na tón hlasu. Na otázky. Na to, kdy je vhodná chvíle něco říct a kdy mlčet. Vztah se pomalu změnil v neviditelný test, jehož pravidla jsem nikdy neznala.
Když se mu dařilo, byl plný energie. Potřeboval publikum. Potřeboval obdiv. A já byla vždy po ruce. Tleskala jsem jeho úspěchům, poslouchala jeho příběhy, ujišťovala ho, že je výjimečný. Když se nedařilo, stáhla jsem se. Bylo jasné, že v takových chvílích pro mě není místo.
Moje radosti ho nezajímaly. Nebo jen do chvíle, než se daly využít k tomu, aby se cítil lépe on. Když jsem uspěla, přešel to mlčením nebo poznámkou, která zněla jako pochvala, ale bodla. „No vidíš, když se snažíš.“ „To jsem do tebe vždycky věřil.“
Postupně jsem ztrácela jistotu. Přestala jsem věřit vlastním pocitům. Když mi bylo smutno, měla jsem výčitky, že kazím atmosféru. Když jsem byla nespokojená, připadala jsem si nevděčná. Všechno špatné bylo nějak moje vina. A všechno dobré… jeho zásluha.
Nejhorší nebyly hádky. Ty skoro neexistovaly. Nejhorší bylo ticho. Chlad. Pocit, že musím něco udělat, abych si zasloužila jeho zájem. A tak jsem se snažila víc. Byla jsem trpělivější, chápavější, tišší. Menší.
Zlom přišel nenápadně. Ne při velké hádce, ne při dramatickém rozchodu. Při obyčejné větě, kterou pronesl bez přemýšlení. „Ty bys beze mě byla úplně ztracená.“
Zasmál se. Já ne.
Najednou mi došlo, že mě nikdy neviděl jako rovnocenného partnera. Byla jsem pro něj zdrojem. Potvrzením. Důkazem, že má hodnotu. Že je žádoucí. Že je lepší než někdo jiný. Ne milovaná osoba, ale nástroj.
Odchod nebyl jednoduchý. Ne proto, že bych ho milovala, ale proto, že jsem si nebyla jistá sama sebou. Vztah mě naučil pochybovat. O sobě. O svých pocitech. O tom, co si zasloužím.
Trvalo dlouho, než jsem pochopila, že láska nebolí takhle potichu. Že láska vás nezmenšuje, neumlčuje, nenutí vás zasloužit si pozornost. Že láska není pocit, že jste pořád o krok pozadu.
Dnes už vím, že mě nemiloval. Jen si zvyšoval ego na můj účet. A já mu to dovolila, protože jsem si tehdy myslela, že být potřebná znamená být milovaná.
Už si to nemyslím. A to je moje malé vítězství.
