Článek
Na jaře mám pocit, že jsem ideální rodič. Děti běhají venku, já sedím na lavičce, svítí slunce, všechno je tak nějak přirozené. Nikdo nikam nespěchá, nikdo se nepřevléká třikrát denně, nikdo neřeší, že je tma v pět odpoledne. Jsme venku. A venku = správně.
Na jaře mi nikdo neříká, že bych měla „vymýšlet program“. Stačí jít ven. Hřiště, park, procházka, kolo. Svět se postará. Děti se zabaví samy. Já mám pocit, že žiju v souladu s přírodou a rodičovskými ideály.
A pak přijde zima.
Najednou jsme doma. Hodně doma. Tma, zima, mokro, bláto, vrstvy oblečení, neustálé převlékání, věčně studené ruce. Ven se chodí jen „na chvíli“. Spíš z povinnosti než z radosti.
A najednou mám pocit, že to nestačí.
Že bych měla něco víc. Nějaký program. Nějakou aktivitu. Nějaký plán. Něco, co by nahradilo to, že prostě jen jdeme ven a svět to zařídí za mě.
V zimě se rodičovství mění na produkci obsahu. Musíte „vymýšlet“. Děti se samy nezabaví, protože prostor je omezený, energie se hromadí a venkovní chaos se přesunul dovnitř.
A já mám pocit, že bych měla být kreativní. Inspirativní. Aktivní. Vděčná za čas strávený doma. Měla bych péct, tvořit, hrát si, vyrábět, rozvíjet, vzdělávat. A ideálně u toho vypadat klidně a spokojeně.
Jenže já jsem v zimě hlavně unavená.
Unavená z tmy. Z toho, že pořád svítím. Z toho, že nikam nechodíme jen tak. Z toho, že všechno vyžaduje víc energie – obléct se, vyrazit, vrátit se, usušit, uklidit.
A hlavně jsem unavená z pocitu, že to, co děláme, je nějak „málo“. Že jsme málo venku. Málo aktivní. Málo dobrodružní. Málo inspirativní.
Na jaře stačí jít ven a nikdo neřeší kvalitu programu. V zimě mám pocit, že každá hodina musí být obhájená. Že když jsme doma, musíme aspoň „něco dělat“. Jinak je to promarněný čas.
Jenže děti v zimě nepotřebují víc než na jaře. Potřebují jen jiný rytmus.
Potřebují víc klidu. Víc tepla. Víc pomalosti. Víc obyčejnosti. Víc prostoru nic nedělat. Stejně jako příroda kolem nás.
Stromy taky v zimě nic neprodukují. Kytky nekvetou. Pole odpočívají. Jen my máme pocit, že bychom měli jet pořád stejně jako v květnu.
A pak se divíme, že jsme vyčerpaní.
Možná ten pocit „že je to málo“ nevychází z reality, ale z porovnávání. Z obrázků na sítích. Z ideálů, které nepočítají s ročními obdobími, tmou, zimou a lidskou únavou.
Možná jsme si zvykli na představu, že dobré rodičovství vypadá aktivně. Že musí být vidět. Že musí mít výstupy. Fotky. Zážitky. Důkazy.
A zima je v tomhle nevděčná. Není fotogenická. Není výkonná. Není akční. Je spíš tichá, pomalá a trochu ospalá.
Takže máme pocit, že selháváme. I když jen žijeme v jiném tempu.
Na jaře jsme pořád venku a připadá mi to dost.
V zimě jsme doma a připadá mi to málo.
Přitom se nezměnily děti. Nezměnila se láska. Nezměnila se péče. Změnilo se jen světlo.
A možná bychom si místo vymýšlení programu měli dovolit to, co dělá celá příroda: zpomalit. Být víc uvnitř. Neprodukovat. Nehodnotit. Neřešit, jestli je to „dost“.
Protože možná je to málo jen ve srovnání s ideálem.
Ale v reálném životě je to přesně tolik, kolik v zimě zvládneme. A to by mohlo stačit.
