Článek
Byla doba, kdy jsem neuměla jen tak sedět. Když jsem si sedla, automaticky jsem se rozhlížela, co bych ještě mohla udělat. Prádlo. Nádobí. Hračky. Podlaha. Vždycky se našlo něco, co nebylo „dokonalé“. A já měla pocit, že dokud to není hotové, nemám právo si odpočinout.
Jenže ono to nikdy hotové nebylo.
Uklízení se pro mě stalo nekonečnou smyčkou. Ráno uklidím obývák, dopoledne je zase plný hraček. Umyju nádobí, za chvíli se vaří znovu. Vyperu prádlo, večer je koš zase plný. A já jsem běhala v kruhu, ve kterém jsem měla pocit, že moje práce mizí rychleji, než ji stíhám dělat.
A přitom jsem byla pořád unavenější.
Nešlo jen o fyzickou únavu. Šlo o ten pocit marnosti. Že vkládám energii do něčeho, co nemá konec. Co mi nedává žádný výsledek. Co nikdo neocení, protože zítra to bude vypadat stejně.
Každý den jsem měla v hlavě seznam věcí, které „by se měly“. A ten seznam byl nekonečný. I když jsem byla vyčerpaná, stejně jsem si říkala: ještě tady to srovnej, ještě tamto utři, ještě tohle dodělej.
A pak jsem jednoho dne byla tak unavená, že jsem si prostě sedla. Uprostřed nepořádku. Bez plánu, bez výčitek. A jen jsem tam seděla a koukala.
Poprvé po dlouhé době jsem necítila nutkání okamžitě vstát.
A došlo mi něco strašně jednoduchého, ale pro mě zásadního: ten nepořádek tu bude i zítra. Ať ho dneska uklidím nebo ne. Tak proč bych měla obětovat svůj poslední zbytek energie něčemu, co nemá žádný trvalý efekt?
Začala jsem si víc všímat, kolik věcí dělám automaticky. Ne proto, že jsou opravdu nutné, ale proto, že jsem si zvykla, že „se to má“. Že správná žena má pořád něco dělat. Být užitečná. Být v pohybu. Být funkční.
Jenže já už nechci být pořád jen funkční.
Chci být v pohodě. Chci mít sílu na dítě. Na vztah. Na sebe. A ne ji vyčerpat na to, že třikrát denně srovnám stejné hračky do stejné krabice.
Dneska to dělám jinak. Když cítím, že už nemám energii, prostě si sednu. I když je na zemi nepořádek. I když by se „mělo“ uklidit. I když vím, že za hodinu přijde někdo domů a uvidí chaos.
Protože vím, že moje psychická pohoda je důležitější než čistá podlaha.
Ten nepořádek není znak selhání. Je to jen důkaz, že se doma žije. Že se tu hraje, vaří, funguje. A že já nemusím pořád všechno kontrolovat, opravovat a uhlazovat.
Uvědomila jsem si, že odpočinek není odměna za výkon. Je to základní potřeba. Stejně jako jídlo nebo spánek. A že když si ho nebudu dopřávat průběžně, vezme si ho tělo samo. Ve formě vyčerpání, podráždění, vyhoření.
Raději si sednu a odpočinu, než abych další hodinu uklízela něco, co se hned zase rozhází. Ne proto, že bych byla líná. Ale proto, že jsem si konečně uvědomila, že moje energie je omezená. A že ji chci dávat tam, kde má skutečný smysl.
Do vztahů. Do sebe. Do klidu. Do života, který není dokonale uklizený, ale je aspoň trochu v rovnováze. A to je pro mě dneska mnohem důležitější než pocit, že mám doma „hezky“. Protože hezky není tam, kde je čisto. Hezky je tam, kde není pořád někdo na pokraji sil.
