Článek
Když mi lékař vyslovil diagnózu, první, co mě napadlo, nebylo, jestli přežiju. Bylo to: „Takže přijdu o vlasy.“ Druhá myšlenka byla horší: „A co když i o prso?“ Smrt byla abstraktní, vzdálená. Ale plešatá hlava a jizva na hrudi byly děsivě konkrétní.
Do té doby jsem byla přesně ten typ ženy, co si myslí, že má všechno relativně pod kontrolou. Tělo fungovalo, obličej vypadal přijatelně, prsa držela tam, kde mají. Sebevědomí jsem měla postavené na křehkém, ale funkčním základě: vypadám normálně, tudíž jsem v pořádku.
A pak přišla rakovina a tenhle malý domeček z karet sfoukla jedním dechem.
Vlasy šly dolů jako první. Ne romanticky, ne filmově. Prostě mi začaly zůstávat v kartáči, na polštáři, ve sprše. Každý den o trochu víc, až jsem se jedno ráno podívala do zrcadla a řekla si: takhle už to nemá smysl. Oholila jsem se. Ne z odvahy, ale ze zoufalství. Chtěla jsem mít aspoň iluzi kontroly nad něčím, co se mi rozpadalo přímo pod rukama.
Prso přišlo na řadu později. Chirurg mluvil klidně, odborně, s výrazem, jako kdyby mi vysvětloval výměnu oleje v autě. Já ležela a přemýšlela, jestli jsem si ho dostatečně užila, dokud bylo moje. Jestli jsem si vůbec někdy uvědomila, že je součástí mě, ne jen dekorace pro svět kolem.
Po operaci jsem se na sebe nemohla podívat. Doslova. První dny jsem se sprchovala potmě. Nechtěla jsem vidět tu jizvu, ten propadlý kus těla, který mi připomínal, že už nikdy nebudu „jako dřív“. A že to „dřív“ už vlastně ani neexistuje.
Největší šok ale nebyl fyzický. Byl mentální. Uvědomění, že všechno, na čem jsem si zakládala – vzhled, ženskost, pocit přitažlivosti – zmizelo během pár měsíců. A nikdo mi neřekl, čím to mám nahradit.
Lidé kolem byli milí. Až příliš. „Hlavně, že jsi naživu.“ „Vlasy dorostou.“ „Prso se dá nahradit.“ Jenže nikdo neřešil to, že já se mezitím přestala cítit jako žena. Přestala jsem se cítit jako někdo, kdo má právo být viděn, chtěn, obdivován. Najednou jsem byla „ta nemocná“. Projekt. Příběh o přežití. Ne člověk.
Ironie? Nikdy v životě jsem se tolik nezabývala svým tělem jako v době, kdy jsem ho nenáviděla. Každý pohled do zrcadla byl malou terapií i malým hororem. Plešatá hlava. Jizva. Unavené oči. A někde pod tím vším já, která se snažila přijít na to, jestli má ještě vůbec nějakou hodnotu mimo diagnózu.
Sebevědomí se nedostavilo samo. Nepřišlo s uzdravením, s parukou ani s novou podprsenkou. Musela jsem si ho vyrobit. Doslova. Den po dni. Z malých, skoro směšných věcí. Z toho, že jsem se šla sama najíst do restaurace. Že jsem si koupila červenou rtěnku, i když jsem neměla obočí. Že jsem si oblékla šaty bez rukávů, i když byla vidět jizva.
Ne proto, že bych se začala mít ráda. Ale proto, že jsem si odmítla dál připadat neviditelná.
Skandální na celé té zkušenosti není rakovina. Ta si jede svoje, bez ohledu na city. Skandální je to, jak moc je ženské sebevědomí navázané na tělo, které může kdykoli selhat. Jak snadno se z „normální ženské“ stane někdo, kdo má pocit, že už nemá nárok na přitažlivost, sex, obdiv, pozornost.
Dnes mám vlasy. Ne stejné, ale moje. Prso nemám. Mám jizvu a implantát, který je studenější než realita. A iluze? Ty se nevrátily vůbec. Už nevěřím, že mám věci pod kontrolou. Už nevěřím, že tělo je samozřejmost. Už nevěřím ani tomu, že sebevědomí je něco, co se prostě „má“.
Ale naučila jsem se ho vyrábět z něčeho jiného než ze vzhledu. Z přežití. Z ironie. Z toho, že se umím smát sama sobě, i když stojím nahá před zrcadlem a vypadám jako projekt z hodin biologie.
Rakovina mi vzala hodně. Vlasy, prso, pocit bezpečí. Ale paradoxně mi dala něco, co jsem předtím neměla: vědomí, že moje hodnota nezačíná ani nekončí u toho, co je vidět. A že sebevědomí není dar. Je to práce. Každodenní, únavná, někdy bolestivá. Ale moje. A poprvé v životě skutečně opravdová.
