Článek
Poprvé mi to řekla lékařka. Podívala se do monitoru, do papírů, zpátky na mě a s lehkým úsměvem pronesla větu, která mě bude strašit ještě dlouho: „To je úplně normální.“
Normální. Slovo, které má uklidňovat, ale ve mně vyvolalo pravý opak. Protože jestli je tohle normální, proč se cítím, jako bych byla porouchaná verze sebe sama?
Normální bylo, že jsem byla pořád unavená. Normální bylo, že nemám chuť na sex. Normální bylo, že brečím bez důvodu. Normální bylo, že mě bolí tělo, i když se nehýbu. Normální bylo, že mám pocit, že mi někdo sebral energii, emoce i schopnost radovat se z věcí, které jsem dřív milovala.
Normální bylo úplně všechno. Kromě toho, že jsem se přestala poznávat.
Začalo to nenápadně. Přestala jsem se těšit. Na cokoliv. Práce byla jen práce. Vztah byl jen vztah. Sex byl jen pohyb. Smích byl jen zvuk. Všechno fungovalo, ale bez barvy, bez chuti, bez života. Jako bych jela v režimu úspory energie, ze kterého nešlo vystoupit.
Když jsem si stěžovala, slyšela jsem pořád dokola to samé: stres, hormony, věk, životní fáze, tlak společnosti, únava moderní ženy. Všechno bylo „pochopitelné“. Všechno mělo vysvětlení. A přesto jsem měla pocit, že se mi rozpadá identita.
Nejvíc mě dráždilo, že nikdo neřekl: „Tohle je na hovno.“ Všichni říkali: „To je normální.“ Jako kdyby normálnost automaticky znamenala, že se s tím mám smířit. Že nemám právo cítit se mizerně, když se to děje i ostatním.
Jenže když se ti rozbije auto, taky je normální, že se to stává. Ale stejně ho nevezmeš a neřekneš: „Tak to asi patří k provozu.“ Ne, jdeš do servisu, protože něco nefunguje. Tak proč když nefunguju já, mám se tvářit, že je to vlastně v pořádku?
Začala jsem se stydět. Ne za tělo, ale za pocity. Za to, že nezvládám být „silná žena“. Za to, že nezvládám být vděčná. Za to, že mám všechno, co bych podle tabulek mít měla, a přesto se cítím prázdná.
Skandální na tom nebylo to, co se mi dělo. Skandální bylo, jak rychle jsem to začala zlehčovat sama v sobě. Jak jsem si říkala, že přeháním. Že dramatizuju. Že jsem rozmazlená. Že jiní jsou na tom hůř, tak co si vlastně stěžuji.
Normalita se stala zbraní. Tichou, nenápadnou, ale účinnou. Pokaždé, když jsem chtěla říct, že mi není dobře, někdo to shodil jednou větou: „To má dneska každý.“
A tak jsem chodila do práce, do vztahu, do postele, do života s pocitem, že jsem vadná, ale oficiálně v pořádku. Diagnóza žádná, řešení žádné, jen nálepka: běžný stav.
Nejvíc ironické bylo, že čím víc mi říkali, že jsem normální, tím víc jsem se cítila izolovaná. Protože jestli je tohle norma, proč se o tom nikdo nebaví otevřeně? Proč se všichni tváří, že to zvládají? Proč mám pocit, že jediná, kdo má problém, jsem já?
A pak mi to došlo. Možná nejsem rozbitá. Možná je rozbitý ten systém, který učí lidi potlačovat signály vlastního těla a duše, jen proto, že se nevejdou do kolonky „diagnóza“. Možná není normální být permanentně unavená, otupělá, bez chuti, bez jiskry, bez radosti. Možná je to jen běžné. A to není totéž.
Běžné neznamená v pořádku. Běžné neznamená zdravé. Běžné neznamená, že se s tím máš smířit a usmívat se, jako by se nic nedělo.
Dnes už vím, že věta „to je normální“ je často jen pohodlný způsob, jak se dál nezabývat tím, co je nepohodlné, složité a těžko řešitelné. Pro lékaře, pro okolí, pro společnost. Pro všechny kromě tebe.
A tak jsem si dovolila udělat něco radikálního. Přestat se ptát, jestli je to normální. A začít se ptát, jestli je mi v tom dobře.
A odpověď byla jasná. Nebylo.
Možná jsem rozbitá. Možná jsem jen unavená. Možná procházím něčím, co se nevejde do žádné tabulky. Ale už odmítám brát normalitu jako argument proti vlastním pocitům.
Protože jestli je normální cítit se prázdná, odpojená a ztracená, pak nechci být normální. Radši budu „rozbitá“ a upřímná, než dokonale fungující podle definice, která ignoruje, že mi uvnitř už dávno nesvítí kontrolka, ale červená výstražná kontrola.
