Článek
Šla jsem tam s naprostou lehkostí. Obyčejná rutina, skoro až nudná. Gynekologie pro mě byla něco jako technická kontrola na auto – přijdu, potvrdí se, že všechno drží pohromadě, dostanu razítko a jedu dál. V hlavě jsem měla jen jednu věc: recept. Nic víc. Žádné drama, žádné obavy, žádné vnitřní monology o smrtelnosti.
A přesně proto to bylo tak podezřelé.
Čekárna byla plná žen s výrazem, který balancoval mezi nudou a rezignací. Některé scrollovaly Instagram, jiné koukaly do prázdna, pár z nich listovalo letáky o ženském zdraví, které jsem nikdy nečetla, protože jsem přece zdravá. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Když mě zavolali, šla jsem dovnitř s úsměvem. Malý talk, počasí, práce, klasika. Sedla jsem si na křeslo, koukala do stropu a v duchu plánovala, co si koupím cestou domů. Vůbec mě nenapadlo, že by se tenhle den měl nějak zásadně lišit od všech předchozích.
Pak se paní doktorka odmlčela.
A to je ten moment, kdy se ve filmech mění hudba.
Najednou bylo ticho. Ne příjemné ticho, ale to druhé. To, které trvá o vteřinu déle, než by mělo. To, při kterém se vám v hlavě rozsvítí kontrolka a tělo se samo napne, i když ještě nikdo nic neřekl.
„Vidím tady drobnou změnu,“ pronesla klidně. Drobnou. To slovo mělo uklidnit. Neuklidnilo.
Během následujících pěti minut jsem se dozvěděla víc lékařských termínů než za celý dosavadní život. Všechno znělo vážně, složitě a hlavně cizí. Jako by mluvila o někom jiném. O nějaké ženě, která není já. Jenže ta žena seděla na tom křesle. A byla to bohužel moje tělo.
Šla jsem pro recept. Odešla jsem s diagnózou.
Najednou jsem měla papíry. Doporučení. Kontrolu za tři měsíce. Možná další vyšetření. Možná léčbu. Možná nic. Možná všechno. Tenhle typ nejistoty je horší než špatná zpráva. Protože vám nedá ani šok, ani úlevu. Jen prostor na nekonečné přemýšlení.
V čekárně jsem si sedla zpátky mezi ostatní ženy a měla pocit, že jsem se ocitla v jiné realitě. Ony pořád scrollovaly. Já jsem zírala do zdi a přemýšlela, jestli jsem právě vstoupila do klubu „něco je špatně, ale ještě nevíme co“.
Ironie? Ještě před deseti minutami jsem řešila, jestli si po cestě koupím kafe. Teď jsem řešila, jestli je moje tělo v pořádku. A jestli někdy bylo.
Začala jsem si v hlavě přehrávat poslední roky. Každý podivný symptom, každou únavu, každou bolest, kterou jsem ignorovala. Najednou všechno dostávalo nový význam. Možná to nebyl stres. Možná to nebyla práce. Možná to nebyla náhoda. Možná jsem jen byla mistryně v popírání.
A tady začíná ta existenciální část.
Protože když vám někdo řekne, že s vaším tělem není něco úplně v pořádku, změní se vám perspektiva. Najednou si uvědomíte, že zdraví není samozřejmost. Že to není defaultní nastavení, ale křehký bonus, který vám může být kdykoli odebrán bez vysvětlení a bez varování.
Celý život jsem měla pocit, že mám věci pod kontrolou. Jím relativně normálně, hýbu se, chodím na preventivní prohlídky. A stejně jsem tam seděla s papírem v ruce, na kterém stálo, že moje tělo si žije vlastním životem a mě se na názor moc neptá.
Nejhorší na tom bylo, že to nebyla žádná dramatická diagnóza. Žádná věta typu „musíme to řešit hned“. Bylo to spíš „budeme to sledovat“. Ta nejhorší kombinace slov v lékařském slovníku. Sledovat znamená čekat. Čekat znamená přemýšlet. A přemýšlet znamená zbláznit se.
Doma jsem otevřela internet. Největší chyba moderního člověka. Zadala jsem pár klíčových slov a během deseti minut jsem byla buď úplně v pohodě, nebo mentálně připravená na vlastní pohřeb. Podle toho, na který článek jsem zrovna klikla.
Najednou jsem byla expertka na svoje tělo. Diagnostikovala jsem se, léčila, panikařila, uklidňovala, zase panikařila. Každý den jsem se pozorovala, analyzovala a přemýšlela, jestli to, co cítím, je normální, nebo už „to“.
Šla jsem pro recept. Odešla jsem s krizí identity.
Protože když vám někdo naruší pocit, že jste zdravá, začnete se ptát na všechno. Na směr života. Na stres. Na práci. Na vztahy. Na to, jestli se o sebe vlastně staráte, nebo jen přežíváte v režimu autopilota.
Najednou jsem si uvědomila, že moje tělo není jen dopravní prostředek pro moji hlavu. Že to není samozřejmý nástroj, který mě poslušně nese světem. Je to samostatný systém, který může kdykoli poslat upozornění. A já jsem ho roky ignorovala.
Skandální na tom celém je, že jsem tam šla s pocitem, že řeším banální formalitu. A odešla jsem s existenciální otázkou, jestli se vůbec znám. Jestli vím, co se ve mně děje. A jestli jsem si někdy skutečně uvědomovala, jak křehká ta „normálnost“ vlastně je.
Příště už nepůjdu „jen pro recept“. Půjdu tam s respektem. A s tichým strachem. Protože gynekologie pro mě přestala být rutinní zastávka. Stala se místem, kde jsem poprvé pochopila, že zdraví není stav. Je to dočasná dohoda mezi tělem a realitou. A ta se může kdykoli vypovědět.
