Článek
V jednu chvíli jsem se rozhodla, že budu zodpovědná žena. Ta moderní, uvědomělá, co zná svoje tělo, hormony a fáze měsíce. Stáhla jsem si aplikaci na sledování cyklu, začala si zapisovat nálady, bolesti, chutě na čokoládu a pocity, které se měnily rychleji než počasí v dubnu.
Připadala jsem si skoro vědecky. Jako bych konečně pochopila, proč jsem jeden týden bohyně a druhý týden emocionální troska v teplácích. Folikulární fáze – energie. Ovulace – sebevědomí. Luteální fáze – plačtivost. Menstruace – nenávist k lidstvu. Najednou všechno dávalo smysl.
A pak se objevil on.
Ne doslova. Žádný stalking v křoví. Ale zvláštní shoda okolností. Každý den mi psal. Každý den reagoval. Každý den byl „náhodou“ tam, kde jsem byla já. Nejdřív mi to lichotilo. Měla jsem pocit, že jsem zajímavá, viděná, chtěná. Konečně někdo, kdo se zajímá.
Jenže postupně mi došlo, že jeho zájem není úplně zdravý. Neptal se, jak se mám. Ptával se, kde jsem. Neřešil, co cítím. Řešil, s kým jsem. A hlavně – reagoval přesně v těch chvílích, kdy jsem byla nejzranitelnější.
V den ovulace mi psal komplimenty. Když jsem měla PMS, řešil se mnou vztahy. Když jsem byla unavená a citlivá, vytahoval osobní témata. Jako kdyby podvědomě – nebo velmi vědomě – kopíroval můj cyklus.
Začala jsem si všímat zvláštní věci. Čím víc jsem sledovala svůj cyklus, tím víc jsem měla pocit, že on sleduje mě. Moje online aktivitu. Moje nálady. Moje slabé momenty. A že se vždycky objeví přesně ve chvíli, kdy nejsem ve své nejlepší verzi.
Ne když jsem silná. Ne když jsem sebevědomá. Ale když pochybuju. Když brečím. Když hledám potvrzení. Když mám pocit, že nejsem dost.
Ironie byla v tom, že zatímco já sledovala hormony, on sledoval moje trhliny.
Začalo to nevinnými zprávami. Pokračovalo to dlouhými nočními konverzacemi. Skončilo to tím, že jsem byla emocionálně vyčerpaná, zmatená a měla pocit, že celý měsíc byl jeden dlouhý psychický experiment.
Můj cyklus byl předvídatelný. Jeho chování taky. Vždycky když jsem se začala cítit dobře, stáhl se. Vždycky když jsem byla dole, objevil se. Jako emoční upír s velmi dobrým načasováním.
Nejvíc skandální na tom bylo, že jsem si to nechala líbit. Protože jsem byla zrovna v té fázi měsíce, kdy člověk pochybuje o všem. O sobě, o vztazích, o realitě. A v téhle fázi ti někdo, kdo ti píše „já tě chápu“, připadá jako záchrana, ne jako varování.
Místo toho, aby mi aplikace pomohla pochopit sebe, začala jsem díky ní chápat jeho. A to bylo mnohem děsivější. Uvědomila jsem si, že moje emoční cykly se staly mapou, podle které se někdo jiný orientuje.
Zničil mi celý měsíc. Ne dramaticky. Ne jednou hádkou. Ale pomalu. Systematicky. Každou zprávou, která mě nutila přemýšlet. Každým náznakem, že „bychom mohli něco“. Každým momentem, kdy mě držel v nejistotě přesně v době, kdy jsem nebyla schopná jasně myslet.
Na konci měsíce jsem nebyla chytřejší o své tělo. Byla jsem jen unavenější o jednoho člověka navíc.
A pak jsem udělala tu nejvíc radikální věc. Neodinstalovala jsem aplikaci. Odinstalovala jsem jeho.
Najednou byl klid. Cyklus běžel dál. Hormony si jely svoje. Ale nikdo už mi nepřepisoval realitu ve chvílích, kdy jsem byla nejslabší. Nikdo už nevyužíval moje výkyvy jako vstupní bránu do mé hlavy.
Došlo mi, že sledovat vlastní cyklus je užitečné. Ale sledovat vlastní hranice je mnohem důležitější.
Protože zatímco hormony ti můžou rozhodit náladu, člověk ti může rozhodit celý měsíc. Sebevědomí. Vnímání sebe sama. A pocit, že máš věci pod kontrolou.
A to je možná ta největší ironie. Že jsem se snažila pochopit své tělo, ale nakonec jsem se musela naučit hlavně pochopit lidi. A to, že ne každý, kdo se o tebe zajímá, to dělá proto, že mu na tobě záleží. Někteří jen velmi dobře vědí, kdy máš slabší signál. A kdy se nejsnáze připojí.
