Článek
Na dovolené u moře jsem byla překvapivě klidná. Nechala jsem kabelku pod slunečníkem, děti pobíhaly po pláži, ručníky ležely bez dozoru a nikdo nic neřešil. Dokonce jsem měla ten zvláštní pocit, že svět je vlastně docela bezpečné místo. Žádný stres, žádné podezírání, žádné neustálé kontrolování, jestli mi někdo neleze do tašky.
Pak jsem se vrátila domů. A rozhodla se jet k českému rybníku.
Romantická představa byla jasná: deka, termoska s kávou, děti ve vodě, já s knížkou. Takový ten levný domácí wellness pro matky, co nemají čas ani energii jezdit do resortů. Rybník byl plný lidí, ale říkala jsem si, že přece nejsme v džungli. Jsme doma. Mezi svými.
To byla první chyba.
Rozložila jsem věci, děti se rozběhly k vodě a já si šla na pět minut smočit nohy. Doslova pět minut. Když jsem se vrátila, něco nesedělo. Taška byla otevřená. Ručníky posunuté. Knížka nikde. Jeden sandál pryč. A dětský nafukovací kruh, který stál víc než moje letní sandály, taky zmizel.
Nejdřív jsem si myslela, že si to někdo spletl. Že si někdo omylem vzal cizí věci. Ta klasická lidská naivita, která se drží ještě pár vteřin, než mozek přepne do režimu: někdo mě prostě okradl.
Rozhlížela jsem se kolem sebe jako v levném kriminálním seriálu. Každý byl podezřelý. Rodina s velkou taškou. Parta teenagerů. Důchodce s batohem. Všichni vypadali nevinně. Všichni se tvářili, že nic neviděli. A já tam stála bosá, s jedním sandálem v ruce a s pocitem, že jsem právě zažila kulturní šok v zemi, kde jsem se narodila.
U moře jsem nechávala mobil na ručníku a šla plavat. U rybníka jsem se otočila zády a zmizela mi půlka věcí. Paradox? Ne. Spíš ironie.
Začala jsem se ptát lidí kolem, jestli něco neviděli. Odpovědi byly fascinující. Nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo nic neřešil. Všichni se tvářili lehce otráveně, že je obtěžuju s něčím tak banálním, jako je moje ztracené vybavení. Jedna paní mi dokonce řekla, že si mám dávat pozor na své věci. Děkuju, Sherlocku.
Děti mezitím začaly brečet, protože neměly kruh, neměly pití a já jim neměla kam dát mokré oblečení. Takže místo pohodového dne jsem řešila logistickou krizi na úrovni menší přírodní katastrofy.
A pak přišla ta nejabsurdnější myšlenka: možná si někdo myslel, že ty věci jsou volně k dispozici. Že u rybníka je to takové komunitní. Co leží na dece, patří všem. Nebo aspoň těm rychlejším.
Najednou mi došlo, že u moře jsem byla cizinka. Turistka. Možná proto si nikdo netroufl. Tady jsem doma. A doma se krade s větším klidem. Bez stresu. Bez studu. Mezi sousedy.
Nejvíc mě ale nedostala samotná ztráta věcí. Byla to reakce okolí. Žádné pohoršení, žádná solidarita. Maximálně pokrčení ramen. Jako by bylo normální, že se na veřejném místě ztratí cizí věci. Jako by to patřilo ke koloritu léta, spolu s komáry a frontou na zmrzlinu.
Vrchol přišel, když jsem u stánku slyšela dvě ženy, jak se baví o tom, že „tady se musí dávat pozor, protože se tu krade“. Říkaly to tónem, jako by mluvily o počasí. Ne jako varování. Spíš jako konstatování.
Takže shrnutí dne: žádná pohoda, žádný relax, žádná idyla. Místo toho jsem přišla o sandál, kruh, knížku a iluze. Získala jsem sluneční úpal, naštvané děti a nový pohled na realitu.
U moře jsem se bála žraloků. U rybníka jsem se bála lidí.
A to je na tom možná to nejvíc skandální. Že jsem se v cizině cítila bezpečněji než doma. Že jsem si na pláži mohla dovolit být v klidu, zatímco u českého rybníka jsem měla pocit, že musím hlídat každou ponožku.
Příště si k rybníku vezmu jen to nejnutnější. A možná i zámek na deku. Protože očividně nežijeme v zemi, kde by se kradlo jen pivo ze společné lednice. Ale i sandály zpod ručníku. A klid z hlavy.
