Článek
Zima má v rodičovském světě jednu zvláštní vlastnost: všichni ostatní ji tráví lépe než my. Aspoň podle internetu. Tam jsou děti v kombinézách, na horách, na lyžích, na bobech, v zasněženém lese, s červenými tvářemi a popiskem „milujeme zimu“.
My milujeme topení.
My jsme v zimě doma. Hodně doma. Překvapivě doma. Doma tak moc, že už znám každý flek na zdi a každé vrznutí podlahy. Děti v teplácích, já v mikině, ven chodíme hlavně v nutných případech – škola, obchod, kroužek, odpadky.
A někde uvnitř mě hlodá pocit, že to dělám špatně.
Protože správná rodina má v zimě program. Jezdí na hory. Staví sněhuláky. Bruslí. Sáňkuje. Dělá výlety. Má „zimní zážitky“. Neleží doma v pyžamu a neřeší, co bude k večeři už třetí den po sobě.
Já ale zimu fakt nemiluju. Nemám ráda tmu v pět odpoledne, zimu za nehty, mokré boty, věčně nachlazené děti a vlastní existenciální únavu. V zimě nepřepínám na „dobrodružství“. Přepínám na „přežít“.
A podle všeho bych za to měla cítit vinu. Protože děti by přece měly mít zážitky. Měly by trávit čas venku. Měly by si pamatovat dětství jako nekonečnou sérii dobrodružství, ne jako období, kdy máma pořád říkala „obleč se, zavři dveře a vem si čepici“.
Když se mě někdo zeptá: „A co děláte v zimě?“ a já odpovím: „No… jsme doma,“ nastane trapná pauza. Jako bych přiznala, že děti krmím jen rohlíky a pustím jim televizi na tři dny v kuse.
A přitom realita je, že doma si čteme, hrajeme hry, koukáme na filmy, vaříme, povídáme si, občas se nudíme, občas se pohádáme, občas se smějeme. Prostě žijeme.
Ale není to instagramové. Není to fotogenické. Není to „wow, koukej, jaké máme dětství“.
Je to jen obyčejné.
A obyčejné se dneska nepočítá.
Mám pocit, že rodičovství se změnilo na produkci zážitků. Nestačí, že děti jsou v bezpečí, najedené a milované. Musí mít i portfolio. Fotodokumentaci. Důkazy, že jsme s nimi „něco dělali“.
Když nemám fotku dítěte na sněhu, mám pocit, že zima vlastně neproběhla správně.
Jenže moje děti si jednou možná nebudou pamatovat, jestli jsme byli na horách. Ale budou si pamatovat, že jsme byli spolu. Že jsme měli večery pod dekou. Že doma bylo teplo. Že se smálo. Že se nikam nemuselo.
A možná je to úplně v pořádku.
Možná není selhání být v zimě doma. Možná je selhání jen ten tlak, že bychom měli být pořád někde jinde. Lepší. Aktivnější. Zážitkovější.
Možná zima není od toho, aby se „žila naplno“. Možná je od toho, aby se zpomalilo. Aby se bylo víc uvnitř. Venku i v sobě.
A možná moje děti nepotřebují sněhuláka každý víkend. Možná potřebují mámu, která není úplně vyčerpaná snahou vytvořit dokonalé dětství podle cizího scénáře.
Takže ano, v zimě jsme hlavně doma. A někdy mám pocit, že selhávám jako rodič.
Ale čím dál častěji si říkám, že možná neselhávám. Možná jen odmítám předstírat, že zima je reklama na štěstí.
A místo toho ji prostě přežíváme. Spolu. V teple. A to mi nakonec přijde jako docela solidní rodičovský výkon.
