Článek
e sobota ráno a maminka vysvětluje dítěti svět.
„Ham ham, tady je jablíčko. Pejsek dělá haf haf. A autíčko jede brm brm.“
Dítě rozumí. Maminka také. Komunikace funguje. Informace jsou předány rychle, efektivně a bez zbytečných powerpointových prezentací.
Nikdo zatím netuší, že právě probíhá proces, který by jazykovědci jednou mohli nazvat postmateřský citoslovečný syndrom.
První příznaky jsou nenápadné.
Maminka jde do obchodu a prodavačka se zeptá:
„Budete chtít účtenku?“
Maminka odpoví:
„Jojo.“
To je ještě relativně bezpečná fáze. Společnost ji toleruje. Někteří lidé dokonce odpovídají stejně.
Problém nastává ve chvíli, kdy jazyk malého dítěte začne nenápadně prosakovat do světa dospělých.
Například doma spadne hrnek ze stolu. Normální dospělý člověk by pravděpodobně použil výraz, který není vhodné citovat v rodinném časopise.
Maminka ale automaticky pronese:
„Bum.“
Až o dvě sekundy později si uvědomí, že dítě zrovna není v místnosti.
Druhá fáze syndromu přichází zhruba po třech letech intenzivního používání zdrobnělin.
Slova začnou měnit tvar.
Kuchyň už není kuchyň. Je to kuchyňka.
Polévka není polévka. Je to polívčička.
A pes? Ten už dávno není pes. Je to pejsek, případně hafík.
Postižená osoba většinou netuší, kdy přesně se to stalo. Jednoho dne si prostě uvědomí, že říká „botičky“ i dospělému manželovi.
Nejzajímavější fáze nastává ve chvíli, kdy se tento jazyk dostane mimo bezpečné prostředí domácnosti.
Například k instalatérovi.
„Tak kde je problém?“ ptá se odborník, zatímco si sundává bundu.
Maminka ukáže na potrubí pod dřezem.
„Tady to udělalo bum.“
Instalatér chvíli mlčí. Přemýšlí, jestli se jedná o technický termín, který ještě nezná.
„A kdy přesně to… udělalo bum?“
„Včera večer. Pak tam byla vodička.“
Instalatér přikývne. Opatrně.
Třetí fáze syndromu se může projevit i v pracovním prostředí.
Představte si pracovní pohovor.
Personalistka listuje životopisem a zeptá se:
„Jaké jsou vaše silné stránky?“
Uchazečka chvíli přemýšlí.
„Ještě.“
„Prosím?“
„Ještě.“
Personalistka si udělá poznámku. Možná jde o moderní minimalistický styl komunikace.
„A proč jste odešla z minulého zaměstnání?“
Krátká pauza.
„Bum.“
Ticho v místnosti je náhle velmi profesionální.
Personalistka si představuje kolabující projekt, padající rozpočet nebo marketingovou kampaň, která explodovala někde mezi poradou a Excelem.
Nakonec přikývne.
„Rozumím.“
Je možné, že tento jazykový fenomén má ale i své výhody.
Představme si například klasickou poradu.
Manažer promítne dvacet slideů grafů a začne vysvětlovat strategii na další kvartál.
Po pěti minutách někdo z týmu zvedne ruku.
„Ne.“
Porada je náhle o hodinu kratší.
O deset minut později marketing navrhne další prezentaci.
Z druhé strany stolu zazní:
„Ještě.“
A všichni pochopí, že to tentokrát opravdu stačí.
Možná tedy nejde o vedlejší účinek mateřství.
Možná je to naopak nejefektivnější komunikační systém, jaký kdy lidstvo vymyslelo.
Žádné zbytečné e-maily.
Žádné porady na dvě hodiny.
Stačilo by říct:
„Ne.“
„Ještě.“
„Tady.“
„Bum.“
A všichni by konečně přesně věděli, na čem jsou.
