Článek
Zima s dvouletým dítětem je zvláštní disciplína. Venku je buď tma, nebo zima, nebo obojí. Když už se konečně oblečeme a vyrazíme, dítě spadne do bláta, promokne, začne kňourat a do pěti minut jsme zpátky doma. Já zpocená, dítě špinavé a pocit, že bych si zasloužila medaili za statečnost.
A teď co?
Protože dvouleté dítě se nechce „jen tak válet“. Dvouleté dítě chce žít. Běhat. Skákat. Šplhat. Otevírat skříňky. Vysypávat šuplíky. Testovat hranice fyzikálních zákonů i mé trpělivosti.
Já bych si přála, aby si aspoň chvíli hrálo samo. Jen tak. Tiše. S něčím, co nemá zvuk, světlo a baterky. Ale realita je, že dvouleté dítě má pozornost zlaté rybky a potřebu neustálé interakce.
A tady začíná rodičovská schizofrenie.
Na internetu čtu, že bych měla dítě „smysluplně rozvíjet“. Montessori. Senzorické hry. Třídění fazolí. Přelévání vody. Barevné kartičky. Dřevěné hračky v neutrálních barvách.
Realita: dítě chce vysypat koš, lézt po gauči a strkat lžičku do zásuvky.
Takže stojím v kuchyni, v jedné ruce mobil s článkem „20 aktivit pro dvouleté dítě doma“, v druhé ruce dítě, které mi právě rozmazalo jogurt po zdi. A přemýšlím, jestli jsem selhala jako matka, nebo jen jako člověk.
Zábava dvouletého dítěte je totiž extrémně krátkodobá. To, co je fascinující pět minut, je pak smrtelná nuda. A vy máte za úkol vymýšlet program jako animátor v hotelovém resortu. Jen bez platu. A bez pauzy.
Postavím dráhu z polštářů. Nadšení. Tři minuty.
Vytáhnu pastelky. Jupí. Dvě minuty.
Pustím písničku. Tancujeme. Jedna minuta.
Vytáhnu hrnec a vařečku. Koncert. Čtyři minuty.
A pak zase: „Mami, nuda.“
I když to slovo ještě neumí říct, jeho výraz ho říká velmi jasně.
Největší ironie je, že dvouleté dítě se vlastně dokáže zabavit úplně samo. Jen ne tak, jak bych chtěla. Zabaví se tím, že rozebere krabici s kapesníky. Zabaví se tím, že vyndá všechny boty z botníku. Zabaví se tím, že mi desetkrát po sobě otevře lednici.
Ale to se nepočítá jako „hezká hra“. To je „nepořádek“. To je „zase to po něm budu uklízet“. To je „proč jsem si myslela, že budu mít děti a zároveň čistý byt“.
Zima je v tomhle krutá. V létě aspoň vypustíte dítě ven a svět se postará. V zimě jste vy ten svět. Vy jste zábava. Vy jste program. Vy jste atrakce.
A přitom jste unavení. Nevyspalí. Mentálně přetížení. A poslední, co chcete, je vymýšlet další kreativní aktivitu z recyklovaných roliček od toaleťáku.
Upřímně? Nejlepší strategie, jak zabavit dvouleté dítě v zimě bez nervů, je snížit očekávání. Hlavně ta vlastní.
Dítě nepotřebuje neustálý program. Nepotřebuje, aby každý den byl „smysluplně strávený“. Nepotřebuje, aby z každé hodiny vznikla edukační aktivita.
Potřebuje vás. Vaši přítomnost. Vaši trpělivost. A prostor dělat obyčejné věci. I když jsou chaotické. I když jsou hlučné. I když nejsou estetické.
A vy potřebujete přijmout, že zima s malým dítětem není období elegance. Je to období přežití.
Budou dny, kdy pustíte pohádku, i když jste si slíbila, že dnes ne. Budou dny, kdy se bude dítě bavit vysypáváním hrnce s těstovinami a vy to necháte, protože už nemáte sílu bojovat. Budou dny, kdy budete sedět na gauči v teplácích, kolem vás hračky, drobky a pocit, že tohle není úplně ten obraz mateřství z časopisů.
Ale víte co? To nevadí.
Dvouleté dítě si z té zimy nebude pamatovat, kolik aktivit jste vymyslela. Nebude si pamatovat, jestli jste třídily barvy nebo hrály senzorické hry. Bude si pamatovat, že jste tam byla. Že jste se smála. Že jste ho objala. Že doma bylo teplo.
A vy si možná nebudete pamatovat konkrétní hry. Ale budete si pamatovat, že jste to nějak přežila.
Bez nervů? Asi ne úplně.
Ale bez dokonalosti? To určitě. A to je v zimě s dvouletým dítětem vlastně ta jediná realistická strategie.
