Článek
Nadávám. Táhnu v každé ruce jednu obrovskou tašku s nákupem, v zimním kabátu si připadám neforemně, mám splihlé vlasy, poslední zbytky mejkapu už také dávno odpluly a vytvářejí nový šedohnědý vzorek na mé bílé šále. Zahlédnu svůj odraz ve skle výlohy a připadám si jako lední medvěd čerstvě přejetý parním válcem.
Korunu tomu všemu nasadí mladičká prodavačka v obchodě s elektronikou. Když vidí, jak nerozhodně procházím mezi regály, rychle mi běží na pomoc. Nasadí zářivý úsměv a na prsou se jí skví nápis: Nejlepší obsluha. Jsem tu jen pro vás.
„Hledáte něco konkrétního?“ Zašveholí otřepanou frázi. „Ani ne, jen se tak rozhlížím.“ Odpovím po pravdě a doufám, že už mě nechá na pokoji.
Ona se však jen tak odbýt nenechá, je to přece „nejlepší obsluha, jen pro vás.“
„Tak co třeba něco PRO VNOUČKY? Máme tu teď ve slevě krásné kartáčky na baterku.“ Culí se na mě a už jeden přináší.
Slyšela jsem dobře??? Opravdu řekla PRO VNOUČKY??? Krucinál! To mi tedy vážně dodalo sebevědomí. Ty káčo jedna, já ještě vnoučky nemám, já bych klidně mohla mít ještě takhle malý dětičky!! Chce se mi křičet. Místo toho nasadím křečovitý úsměv.
„O né, děkuji za nabídku, ale já už mám vnoučky odrostlé a pravnoučky mám čtyři, takže bych musela koupit každému jeden, jinak by se poprali. A tolik kartáčků já kupovat nechci, leda že bych dostala množstevní slevu. Ale když jsme u těch kartáčků na baterku, napadlo mě, jestli neprodáváte taky nějaký šikovný vibrátor, na dlouhé zimní večery… Sice už jsem prabába, ale pořád se cítím jako mladice, víte.“ Spiklenecky na ni zamrkám. Chvíli na mě beze slova zírá a poté se vypaří.
Tak. Konečně jsem se jí zbavila. Vycházím ven a málem se s ním srazím ve dveřích.
„No né, to je ale náhoda!! Tebe už jsem neviděl let! Jak se máš?!“ Vrhá se na mě chlapík v kožené bundě a tváří se nadšeně. Prohlížím si ho a v duchu přemýšlím, kam ho zařadit. Odhadem tak padesátník z kategorie BPB /rozuměj Brýle Pleš a Břicho/, barva vlasů již neznámá, oči hnědé. Vůbec nevím, odkud bych ho měla znát. Asi už fakt stárnu a zapomínám.
„Sluší ti to! Pořád! Vůbec jsi se nezměnila!“ Skládá mi poklony a já přemýšlím, zda to myslí vážně nebo si jen omylem vzal příliš slabé brýle. Samozřejmě nic nenamítám, koneckonců kdo by lichotkám odolal, zvlášť poté, co mé sebevědomí utrpělo ránu od té nechutně mladé prodavačky a potřebuje pořádnou vzpruhu.
„Pospícháš? Co kdybychom si šli na chvíli někam sednout? Pomůžu ti s taškama.“ Dřív, než stihnu cokoliv namítnout, popadne tašky a rozhodně mě odvádí do nejbližší kavárny. Vlastně jsem docela ráda. Mám už toho předvánočního lítání plné zuby, ruce mám od těžkých tašek vytahané a docela ráda si zalezu někam, kde si budu moci konečně odpočinout. Jediné, co mě na tom všem trochu trápí, je fakt, že si pořád nemůžu vzpomenout, odkud bych tohohle chlápka měla znát.
Ze základky určitě ne, nedávno jsme přece měli sraz… Ani ze střední, tam bylo kluků jen pět a ty bych přece poznala… Šrotuje mi to hlavou… No ovšem, potom následovalo pár lásek, většinou kratšího trvání, tak že by to byl jeden z nich? Že by Jindřich? Né ten ne, ten byl vždycky menší a drobnej… ztloustnou by mohl… ale vyrůst? A měl přece modrý oči…výrazný…Toho bych ještě poznala… Nebo že by Milan?… Ne! Karel!… To bude určitě Karel!… Ale ten přece odjel do Ameriky… Tak že by se vrátil? Ten ale pěkně zpáprdovatěl, býval to takový sportovec… Přemýšlím v duchu.
„Můžu ti objednat víno? Na setkání po letech si přece musíme připít, ne?“ Vytrhne mě ze zamyšlení ten asiKAREL. Opět nic nenamítám. Sedíme v kavárně a asiKarel mi pomáhá sundat kabát. Je to džentlmen. Je vlastně docela milý, pomyslím si.
„Tak tedy na setkání,“ usměje se a přiťukne poté, co nám na stole přistanou dvě sklenky bílého. „Víš, já jsem si pořád říkal, že Tě tu jednou musím potkat. Už tady pár let nebydlím, dělám teď v Praze, ale mám tu pořád mámu, tak sem o Vánocích s rodinou vždycky zajedu.“
Takže Karel to být nemůže, ten přece odjel do Ameriky, napadne mě, a v duchu ho také vyškrtávám ze seznamu svých dávných lásek… Spolu s ním odškrtávám i Pavla /ten přece nebyl odsud/ a Martina /ten měl přeci úplně jiný uši, takový malinký špičatý/
„Vždycky jsem si představoval, že až Tě jednou potkám, tak ti to budu muset říct… Protože mě to mrzí už od toho dne, kdy jsem se zachoval jako pitomec. Po tom všem.“
Polkne a dlouze se na mě zadívá. Cítím, jak rudnu. Vůbec nevím, jak mám reagovat. Proboha, vždyť já vůbec netuším, o čem mluví!!
„Nikdy jsem na tu noc v Harrachově nezapomněl, víš.“ Napoví mi, ale já stejně tápu. V Harrachově? Tak to by musel být jedině ten zoufalec Jirka, co mě tam tenkrát balil na chatě??
„Jak všichni odešli do hospody a my jsme se spolu opili svařákem…To jsem vlastně schválně opil já Tebe… Já vím, byl jsem pitomec, kterej Tě chtěl zkrátka dostat, a to se mi povedlo…“
Ježíši Kriste!… Kdy to bylo?… Tak on mě opil a já se s ním vyspala a vůbec si to nepamatuju!!! Tak já se fakt vyspala s tím zoufalcem Jirkou?? Že by to bylo tenkrát, jak jsem měla to strašný okno??? No to né. To je teda síla!!!
„Bylas vždycky taková tajemná a nepřístupná a já se vsadil s klukama, že Tě dostanu… Byl jsem fakt pitomec… Proto jsem se pak choval jako idiot, nechtěl jsem před klukama dávat najevo, že k Tobě něco cítím. .. Vím, že jsem ti hrozně ublížil… Vím, že se Tě dotklo, jak debilně jsem se po tom všem zachoval… Po tý úžasný promilovaný noci na koberci před krbem… Vím, že jsi pak odjela pryč jen kvůli tomu, abys mě už nepotkala…“
Tak. To bychom měli. Začínám být ještě zmatenější. Zoufalce Jirku mohu zdá se vyškrtnout, ten se rozhodně jako donchuán nechoval ani omylem. Navíc by mě těžko po takový noci přehlížel, spíš by vrněl blahem…
Tak kdo to sakra může být? Pak už připadá v úvahu jedině Petr… Ale přece… Toho bych si snad musela pamatovat! … A s tím jsem v Harrachově nebyla… Nebo, že by ano? Ten se mi sice líbil, ale nikdy si mě moc nevšímal… A že bych úplně zapomněla na něco tak zásadního, jako byla promilovaná noc s ním??? Na koberci před krbem???
To už je se mnou vážně špatný. Stárnu a zapomínám.
Ten chlap si myslí, že jsem trpěla, a já si to přitom vůbec nepamatuju!
„Víš, já jsem Tě sem dneska vzal hlavně proto, abych udělal dvě věci… Abych ti řekl, že jsem Tě fakt miloval… A hlavně, abych se ti za všechno omluvil.“
„Odpustíš mi, JANO?“
No páni! To jsem nečekala. Tak už je to jasný. Není to ani Jindřich, ani Milan, ani Karel, ani Jirka, a dokonce ani Petr… Je to jen cizí chlápek, který si mě spletl s jakousi tajemnou Janou.
TRAPAS. Měla bych něco udělat.
„To víš že ti odpouštím, když jsou ty Vánoce. Měj krásný svátky!“
Dávám mu pusu. Asi jsem se dočista pomátla.
Usmívá se. „Moc děkuju, taky ti přeju krásný Vánoce, Jani. A třeba někdy zase nashle.“
Vstává, a odchází k baru zaplatit to víno.
Tentokrát se Janu ani nesnaží opít, pomyslím si.
Asi taky stárne.
Škoda.
Možná jsme mohli ještě chvilku zůstat…MLADÍ…:-))).
