Dva „přeštíci“ a tři slavní rodáci v okolí jednoho kostela v Přešticích

A také není moc obvyklé, že se tu na krátkém úseku několika set metrů narodili a také mají pamětní desky tři významné osobnosti českých dějin. Ale o nich až později. Na úvod jen tolik, že každý z těch tří známých rodáků ve městě žil jenom krátce, aby ještě v útlém věku odjel s rodiči do nějakého jiného města a potom už se sem příliš často nevracel.

A když Přeštice, tak tedy i nad kostelem vystavovaní přeštíci, svým způsobem také rodáci, jenomže poněkud jiného biologického druhu. Dalo by se s nadsázkou říci, že Přeštice a vepři jedno jsou…

Už v dávnější minulosti platilo, že nazvat někoho „přeštickým kancem“ se ve zdejším kraji nepovažovalo za žádnou urážku, nýbrž za výraz hrdosti, za faktickou pochvalu toho, když se někdo narodil právě tady. „Přeštík“ neboli přeštické černostrakaté prase se tak vtipně personifikoval do lidských osudů a měl charakterizovat zdravou náturu místních mladíků.

Z chovatelského hlediska se jedná o původní české plemeno vysoké kvality, které tu začínali šlechtit už v polovině devatenáctého století. Díky dlouhodobě trvající činnosti chovatelů se podařilo vyšlechtit z původních českých plemen a těch dovezených hlavně z anglických a německých farem takové jedince, kteří byli nakonec v roce 1964 uznáni samostatným plemenem.

Černostrakatému praseti se dařilo i v okolních lokalitách Klatovska i Domažlicka, ale málo platné, v podvědomí chovatelů v živočišné výrobě patří jenom a jedině do Přeštic. Ostatně na dva sympatické přeštíky můžete narazit na vrcholu stoupání nad kostelem. Jsou sice „jenom“ kameninové, tedy z keramiky, ale soudě podle jejich obliby se sochaři Jaroslavu Podmolovi mimořádně povedly. Proč se ukazují na veřejnosti zrovna tady při frekventované silnici od přeštického náměstí směrem do Klatov? Protože se tu nachází areál bývalého a již dávno zrušeného zemědělského družstva, jež se šlechtěním těch sympatických kanců úspěšně zabývalo.

Maso z přeštického chovu se stalo populární pro svoji šťavnatost a prasátka zase pro životní odolnost a možná i estetickou atraktivitu. Vizuálně nejsou všechna stejná, každé z nich se vyznačuje svou vlastní a nepravidelnou strakatostí. V současné době se už chovají v uzavřené populaci, a to by mělo zaručit zachování tolik potřebných dědičných vlastností.

Snad už by bylo na čase přistoupit od památníku se zvířecími motivy k oslavě těch tří zmiňovaných rodáků lidských. A vůbec nemusíme chodit někam daleko! Vezmeme to řekněme od toho datem narození nejstaršího, od Jakuba Jana Ryby (1765-1815), jehož Českou mši vánoční „Hej Mistře“ bude u nás znát asi každý.

Když od prasátek sestoupíme podél kostela Nanebevzetí Panny Marie k parčíku pod ním, narazíme přímo na Rybův pomník. Za ním se v bezprostřední blízkosti rýsuje skvostné barokní dílo architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Vznešené tvary kostelních fasád v bíločerveném provedení by si zasloužily pozornost samy od sebe, tolik je ta stavba významná, jenomže to by už nezbyl prostor pro avizované rodáky.

V tomto kostele hrával na varhany otec autora vánoční mše, jinak také podučitel v nedaleké škole. Mladý Ryba se s rodiči odstěhoval do Nepomuku jako pětiletý. Ani přesné místo jeho narození není tak úplně jisté. Snad to byl dům U Kárníků, který patřil rodičům matky budoucího skladatele. V Nepomuku navštěvoval J. J. Ryba školu a potom v Praze piaristické gymnázium, aby profesně skončil ve škole v Rožmitále pod Třemšínem, kde zároveň v kostele vykonával funkci regenschoriho. Tam složil svoji oslavovanou mši a v okolních lesích také spáchal jako mnohočetný otec 13 dětí a mizerně placený učitel sebevraždu.

Druhý přeštický rodák sehrál pro český národ snad roli ještě podstatnější. Architekt Josef Hlávka (1831-1908) se narodil v domku pod kostelem téměř u náměstí, o čemž svědčí pamětní deska na jeho fasádě. Sám o sobě rád vyprávěl, jak důležitou roli v jeho životě Dientzenhoferova stavba sehrála, jak často ji pozoroval a kreslil do svého dětského skicáku, jak jej utvrdila v záměru věnovat se později studiu architektury. V jeho jedenácti letech se rodina přestěhovala do Klatov, kde absolvoval gymnaziální studia. Život jej zavál daleko do světa, ale na dětství pod ikonickým kostelem nikdy nezapomínal…

Hřbitov nad kostelem se stal místem i jeho posledního odpočinku. Hrobku při hřbitovní zdi navrhl sám a měla sloužit pro potřeby širší rodiny. Stalo se tak hned po smrti jeho první ženy. V té bohatě vymalované neogotické stavbičce nakonec skončil i on. Přímo v Přešticích už víc nikdy nežil, ale v několik kilometrů vzdálených Lužanech ano, a to poměrně dlouhou dobu. Jako bohatý stavitel, jehož kariéra začala stavbou vídeňské Opery a pokračovala realizací desítek jiných významných projektů, si mohl dovolit koupit celý lužanský zámek. Odtud a střídavě rovněž z Prahy řídil svoje velice rozsáhlé podnikatelské a společenské aktivity a jednu dobu se v Čechách nenašel nikdo jiný, kdo by se mu v oboru architektury, stavitelství a mecenášství vyrovnal.

Třetí přeštické jméno je na veřejnosti nejméně známé, ovšem svým vlivem se možná mohl rovnat i oběma předcházejícím personám. Jaroslav Preiss (1870-1946), vystudovaný právník, muž v čele významné Živnostenské banky a odborník, ovlivňující doslova celý hospodářský život republiky před druhou světovou válkou, mimo jiné i mecenáš umění a podporovatel kulturních aktivit. V Přešticích se ohřál jen minimálně, pouhé dva měsíce, aby se hned po narození odstěhoval s rodiči do Domažlic, kde vystudoval gymnázium. Ani Preissův rodný dům už neexistuje, ale s jistotou víme, že stával na náměstí hned vedle spořitelní budovy. Tam také umístili v roce 1995 při příležitosti 125 let od jeho narození pamětní desku.

Procházka mezi náměstím a do kopce podél kostela ke hřbitovu zabere sotva pár minut. A přesto, kolik toho tu v Přešticích na jižním Plzeňsku najdeme zajímavého…

Zdroje:
Oficiální stránky města Přeštice. www.prestice-mesto.cz [online]. Dostupné online
Přeštice. Redakce Václav Brašna. Západočeské nakladatelství, 1976