Článek
Někdy se mu také říká dům Evropský, protože jako sídlo řady institucí s vazbami na země Evropské unie tvoří jakýsi neformální most Plzně do spřáteleného zahraničí. Dům mnoha jmen je spojen s osudy mnoha významných osobností, avšak nejčastěji bývá nazýván podle celebrity nejslavnější jménem Waldstein, tedy dům Valdštejnský.
Jako takový vznikl barokní přestavbou dvou původních gotických domů zásluhou plzeňského architekta s italskou krví Jakuba Augustona mladšího. Jako málokterý jiný objekt ve městě splňoval nároky na luxus i dostatečný prostor, když si jej pro svůj plzeňský pobyt zvolil sám generalissimus Albrecht z Valdštejna. Už sice nemocný a císařem odvrhnutý vojevůdce, jenž za krátkou dobu v Chebu přijde o život, přece jen platil ve své době za osobnost, která se po českých městech pohybovala se dvorem srovnatelným jen s královským majestátem. Od doby dlouhodobějšího pobytu císaře Rudolfa II. se v Plzni návštěva podobná této nikdy neudála.
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, známý také pod německou formou jména Albrecht Wenzel Eusebius von Waldstein, nebo i nepřesně Wallenstein, to zase podle oblíbeného románu Fridricha Schillera, působil ke konci třicetileté války od roku 1625 jako nejvyšší velitel císařských armád. Plzeň navštívil nakrátko už v listopadu, ale ten delší a pro něj tak osudový pobyt trval od 10. prosince 1633 do 22. února 1634. Dorazil s doprovodem asi 900 osob a téměř 1 100 koní, což pro město velikosti Plzně mohlo znamenat na jedné straně možná poctu, ale na straně druhé i značné organizační komplikace. Císař Ferdinand II. mu přikázal odtáhnout do Bavorska a tam bojovat proti Švédům, jenže Valdštejn pomalu ztrácel soudnost, už se necítil být podřízeným svého panovníka, a tak jej prostě neuposlechl. Vztahy kdysi tak schopného a mocného válečníka s vídeňským dvorem a prakticky s celým světem vůbec dospěly v Plzni k bodu mrazu…
Východní strana náměstí Republiky s Valdštejnským domem při pohledu od fontány s motivem velblouda
Valdštejn si zřejmě v útrobách Scriboniovského domu dostatečně neuvědomoval, že svůj boj proti všem nemůže vyhrát, jako kdysi vyhrával jednu bitvu za druhou. Už jednou jej císař Ferdinand II. z funkce generalissima v roce 1630 odvolal. Když jej rok nato následkem nepříznivého vývoje vojenských operací povolal zpátky, šlechtic z českých zemí to se zadostiučiněním přijal, ovšem s vědomím faktu, že další pravidla hry už bude určovat on sám. Ale s jedinou podmínkou, že dostane neomezené pravomoci ve všech věcech vedení války a jednání o míru. Toho se také celý rok 1633 držel, žádné vojenské operace nepřipravoval a soustředil se jen na vyjednávání s nepřátelskou stranou, která obhajovala mimo svých zájmů i zájmy českých stavů. Dost možná, že už si připravoval přeběhnutí od císařského katolického vojska k nepříteli, z čehož jej v době plzeňského pobytu mnozí podezřívali. Nicméně k městu Regensburg, tedy Řeznu, odtáhnout odmítl a rozhodl se přečkat i se svou armádou zimu v Plzni.
Formálně byl nejvyšším velitelem i když cítil, že jeho pozice slábne a že je třeba ji nějakým vhodným způsobem upevnit. Proto uspořádal dne 11. ledna 1634 na plzeňské radnici banket, kde shromáždil desítky svých dosud věrných důstojníků a požádal je, aby mu podepsali akt věrnosti, což většina z nich poslušně splnila, přestože možná svoji loajalitu jen záměrně předstírali. Když se banket zvrhl v bohapustou důstojnickou pitku a Valdštejn mnohé své podřízené právem podezříval, že omámeni alkoholem a zbaveni smyslů ani nevědí, co mu to vlastně podepsali, pozval si je za dva dny znovu. Není zcela zřejmé, jestli k sobě do Scriboniovského domu nebo do Říhovského domu na druhé straně náměstí, který měl k dispozici prostornější sál. Věrnostní slib podepsali také vysocí důstojníci Gallas i Piccolomini, kteří nakonec v příběhu zrady svého nadřízeného sehrají rozhodující role.
Právě Piccolomini tak podle dohody informoval dopisem císaře, který se ostatně ve svém vídeňském přepychu o armádní záležitosti nikdy moc nestaral, o důstojnickém slibu věrnosti. Kapka trpělivosti přetekla. Na základě této informace, pro příznivce preciznějších formulací možná udání, Ferdinand II. okamžitě podepsal nařízení, že velení armády přebírá hrabě Jan Matyáš Gallas, nejzkušenější z Valdštejnových generálů. Císař posílal do Plzně instrukce ještě konkrétnější. Tehdy padesátiletý a definitivně už odvolaný bývalý velitel má být i spolu se svým věrným plukovníkem Kristianem Ilovem a také s důvěrníkem Adamem Trčkou zatčen a poslán do Vídně s dodatkem, že pokud by to nebylo možné, musí být všichni tři zabiti. Jejich majetek byl prohlášen za zabavený. Zároveň však císař slíbil beztrestnost všem ostatním, kdo před tím již podepsali Valdštejnovi věrnost.
V Plzni už smrtelně nemocný Valdštejn takřka nevycházel ze Scriboniovského domu a když už, tak jej zbývající věrní museli přenášet na nosítkách. O svém sesazení se dozvěděl až za měsíc. Začínal už mít docela jiné starosti, a to především sám se sebou. Před třiceti lety, pokud bychom je počítali od popisovaných plzeňských událostí, se v Uhrách při svých prvních vojenských avantýrách nakazil syfilidou, která mu jako nebezpečná a neléčená nemoc nakonec způsobila onemocnění míchy, ochrnutí rukou a také psychické problémy, spojené s rozkladem osobnosti a zmateným jednáním. Když se k těm všem komplikacím přidala ještě dna, trpěl tolik, že by si podle svých vlastních slov nejraději sáhl na život.
Dřevěná ulice s částí Valdštejnského domu úplně vpravo
Bývalý velitel Valdštejnovy osobní stráže a jeho zrádce v jedné osobě Piccolomini, který mezitím povýšil na polního maršálka, se v době převratu v armádě už nacházel mimo Plzeň někde u Lince. Tam spolu s novým velitelem Gallasem promýšleli plán, jak obsadit Plzeň, to české královské město, v němž ještě nedávno sami pobývali. Úkol musel být všem jasný: zmocnit se tam Valdštejna. Ten mezitím vyslal Trčku do Prahy, jenž se však už u Rokycan dozvěděl, že v Praze jsou ulice polepeny plakáty o sesazení nejvyššího velitele, a okamžitě se vrátil. Valdštejn se tak poprvé dne 21. února dozvěděl, že Vídeň vzala již dlouho trvající dohady o jeho chystaném přeběhlictví a také o vyjednávání s nepřítelem, konkrétně se Saskem, Švédskem a Francií, docela vážně a zareagovala razantně.
I on odpověděl, ač nemocí notně otupělý, s razancí ostříleného válečného matadora a velitele, zvyklého rozhodovat v podmínkách ne menší než stotisícové armády. Během noci zorganizoval opuštění Plzně a po ránu už zamířil s konvojem asi třinácti set důstojníků, příslušníků jízdních oddílů a služebného personálu směrem na Cheb. Nasměrování jeho kroků právě sem na nejzazší český západ se někdy udává jak potvrzení teorie, že císařskou stranu skutečně zradil a že neplatí domněnka, podle níž by se sám stal obětí zrady několika proradných generálů. Již nikdo nezjistí, jestli se chtěl v Chebu opevnit nebo odtud dál pokračovat dál na západ směrem k Sasům a Švédům, kteří mu podle nejodvážnějších teorií slíbili dosáhnout na titul českého krále a snad i císaře Svaté říše římské. Nemusí být daleko od pravdy domněnka, že sám císař měl na Valdštejnově smrti eminentní zájem, protože mu dlužil takové množství peněz, které by jenom velice těžko někdy splatil.
Plzeňská epizoda jedné z nejpůsobivějších legend středoevropského válečnictví skončila, aby za pár dní vydechl ten kontroverzní vojevůdce v Chebu naposled.
Zdroje:
Kolektiv autorů. Dějiny města Plzně. 1. vyd. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014, 2016 a 2018.
MAZNÝ, Petr; LIŠKA, Miroslav; BERNHARDT, Tomáš; ORNA, Jiří; VOGELTANZ, Jaroslav. Plzeň krok za krokem. I., Historické jádro. 1. vyd. Plzeň: Starý most, 2015.
Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav Měšťanský dům - Scriboniovský (Valdštejnský). Památkový katalog.
