Článek
Tento znamenitý muž známý jako The Liberator a národní symbol irského odboje proti britské nadvládě předznamenal události z let 1845 až 1852, které zde na ostrově pojmenovali jako „Velký hladomor“. A ty zpětně ovlivnily emigrační vlnu Irů do Spojených států, ale i na jiné světové kontinenty, jejichž důsledky pociťuje lidstvo dodnes.
Pod ohromným a monumentálním pomníkem O’Connela v Dublinu si člověk do všech důsledků uvědomí, proč mu Irové vzdávají tak velkolepý hold a proč jej považují div ne za svého spasitele. V roce 1823 založil organizaci s nenápadným názvem „Katolický svaz“ a stal se poslancem britského parlamentu, jemuž Irové podléhali. Jeho snahy o emancipaci obyvatel smaragdového neboli zeleného ostrova nezůstaly bez povšimnutí. Do okamžiku osamostatnění od britské královské monarchie bylo až příliš daleko, ale šikovný právník se snažil dělat, co jen mohl.
Právník O’Connel je považován za předního bojovníka za nezávislost na Británii
Už osmnáct let po založení katolické organizace jej spoluobčané zvolili prvním katolickým starostou Dublinu. Jeho usilovná snaha o zrušení unie s Británií se dočkala očekávaného rozuzlení, když jej Britové uvěznili s oblíbeným odůvodněním všech demagogů a nepřátel osvobozeneckých tendencí jiných národů – za buřičství.
Souběžně s těmito událostmi už v plné síle probíhala zmiňovaná irská národní tragédie, zaviněná plísní bramborovou a následným hladomorem. Plíseň se objevila i v jiných částech Evropy, ale nikde jinde nezpůsobila takové velké škody jako právě v Irsku. Důvod se ukázal být nasnadě, vždyť totálně chudí obyvatelé na venkově zeleného ostrova kromě brambor ani nic jiného nepěstovali. Brambory se staly takřka jedinou jejich potravou a když docházelo vlivem nepříznivých přírodních podmínek k ničení celé úrody, nebylo co jíst. Umírali ve velkém…
Irský venkov dříve ovládaly brambory, nyní je to hlavně rašelina
Pro hlavní město zeleného ostrova jsou typické i zelené dvojpatrové autobusy
Odhaduje se, že počet obyvatel Irska klesl jen v důsledku jejich smrti nejméně o jeden milion osob. Přesná evidence se tehdy pochopitelně nevedla, takže přesnější číslo ani určit nelze. Ten jeden milion představoval více než 12 % osob ve srovnání se sčítáním lidu před hladomorem. Irové nabývali stále více na pocitu, že centrální instituce v Londýně je nechávají na holičkách a tváří se, jako kdyby se jich situace za Kanálem ani netýkala. Nevraživost Irů k Britům existovala vždycky, ale hladomor ji určitě ještě zesílil. Ani dnes, kdy poměrně malé území severního Irska spadá pod Spojené království a zbytek ostrova tvoří samostatná Irská republika, není situace ideální a asi sotva kdy bude.
Před ostrovany, kteří během hladomoru nezemřeli, vyvstala otázka, jak na chudém venkově dál žít. A další jeden milion Irů dospěl k názoru, že jedinou spásou před vyhladověním může být pouze emigrace. Z ostrova často prchali v přeplněných lodích, a to si přirozeně vybíralo svou daň a vyžádalo si mnoho dalších obětí. Exodus Irů před chudobou trval prakticky až do dvacátého století. Cílovou destinací se stala hlavně „formálně domovská“ Británie, kde se v současné době k irskému původu hlásí až deset procent lidí. A také Spojené státy americké. Tam pro změnu uvádí irské předky asi 40 milionů ze všech obyvatel, což představuje asi jednu pětinu bělošské populace státu.
Nejzápadnější cíp Irska na břehu oceánu, odtud je to do USA nejblíže
Skalnaté pobřeží s neklidnou vodní hladinou odrazovalo Iry při hladomoru před emigrací
Hladomor mimo jiné způsobil, že v USA vznikla silná Irskem inspirovaná lobbistická skupina s ohromným vlivem na celostátní a tím i na světovou politiku. Uvádí se, že asi dvacet amerických prezidentů mělo nějaké irské předky a o mnohých je to všeobecně známo – John F. Kennedy, Ronald Reagan, Bill Clinton a díky prokazatelnému irskému původu ze strany matky neočekávaně i Barack Obama. Současný Donald Trump nikoliv, ten je spíše výjimkou s německým původem ze strany otce a skotským ze strany matky. Zato do Irské republiky poměrně často a rád jezdí a užívá si tam svoje golfové hřiště a jiné nemovitosti.
Osoby irského původu lze vyhledat na celém světě, také v Austrálii, Kanadě, JAR a překvapivě i v Mexiku a Argentině. Nakonec svoje irské kořeny měl i mnohými uctívaný a jinými opovrhovaný revolucionář Che Guevara…
Dnešní Irsko na rozdíl od dřívějších dob hladomoru vyzařuje poklidnou pohodou
Keltský kříž v typicky irském stylu je k vidění i u nejstarších památek
Zdroje:
Rough Guides, Irsko – turistický průvodce, nakladatelství JOTA Brno, 2017
Ó Murchadha, Ciarán, The Great Famine: Ireland¨s Agony 1845-1852, London, Continuum, 2011
