Pošťák na kus řeči. Jak ve Francii a Japonsku hlídají osamělé seniory

Představte si, že bydlíte v Praze a vaše maminka sama na vesnici kousek od Prahy. Voláte jí v neděli, ona řekne, že je všechno v pořádku, a vy stejně nevíte, jestli to tak je. Ve Francii na tohle mají zvláštní řešení. Zaplatíte poště a pošťák, kterého maminka zná z roznášky, se k ní jednou nebo víckrát týdně zastaví. Popovídá si s ní, zeptá se, jestli něco nepotřebuje, a vy vám do mobilu přijde krátká zpráva s fotkou.

Nápad se zrodil v horku

Služba se jmenuje Veiller sur mes parents, volně přeloženo Dohlédněte na mé rodiče. Francouzská La Poste ji spustila v roce 2016. Podle tehdejšího šéfa zákaznických služeb Erica Baudrillarda to začalo vedrem. Radnice při vlně veder prosily poštu, aby pošťáci zkontrolovali staré lidi na svých trasách. Na poště si pak řekli, že to přece můžou dělat pořád, ne jenom v létě.

Dávalo to smysl i z jiného důvodu. Lidi přestali posílat dopisy. V roce 1990 tvořilo doručování dopisů zhruba 70 procent obratu francouzské pošty, v roce 2020 už méně než pětinu. Pošťáci ale dál každý den objíždějí každou vesnici a znají v ní skoro každého.

Pět až deset minut, ale pravidelně

Princip je jednoduchý. Rodina si vybere, ve které dny má pošťák přijít, a to jednou až šestkrát týdně, od pondělí do soboty. Návštěva netrvá dlouho, obvykle pár minut. Pošťák se zeptá, jak se člověk má, jestli nepotřebuje nakoupit nebo k doktorovi. Pak vyplní krátký záznam a ten přijde rodině do aplikace i s fotkami.

Na webu La Poste stojí nejlevnější varianta s jednou návštěvou týdně 23,90 eura měsíčně. Francouzi si ale polovinu můžou odečíst z daní, takže je to vyjde zhruba na 12 eur. Ke službě se dá připlatit i nouzové tlačítko na ruku nebo na krk, které po stisknutí spojí seniora s dispečinkem.

Letos v červenci pošta oslavila deset let služby a zveřejnila čísla. Za tu dobu se starala zhruba o 50 tisíc lidí po celé Francii. Pošťáci dnes udělají přes 300 návštěv denně a dispečink vyřídí kolem 22 tisíc poplachů měsíčně. Asi třikrát za den kvůli nim jede k někomu záchranka. Pošta v tiskové zprávě uvádí příběh paní Martinové z Charente-Maritime. Upadla v kuchyni a nemohla vstát, stiskla tlačítko na náramku a hasiči u ní byli za pár minut. V nemocnici jí zjistili zlomený krček. Podle ní jí služba „opravdu zachránila život“.

Ne všichni tleskají

Bez kritiky to ale nebylo. Odboráři si stěžovali, že pošta si nechává platit za něco, co dobří pošťáci na vesnici dělali vždycky zadarmo. A každý na to peníze nemá. Někteří doručovatelé měli strach, že mají posuzovat zdraví lidí, i když nejsou zdravotníci. Jeden pošťák podle listu Connexion vyprávěl, že mu nadřízený vysvětlil, že kdo stojí na nohou, je v pořádku. Moc to nepomohlo.

Na druhé straně jsou rodiny, které si to chválí. Jedna žena řekla deníku Le Monde, že na otce, kterému je 94 let, dohlíží jejich pošťačka. Má z toho lepší pocit, než kdyby k němu chodil někdo cizí. A tady je podle mě ta podstata. Pošťák není sociální pracovník ani pečovatelka. Je to známá tvář, která by stejně šla kolem.

Japonci to mají jednou za měsíc

Francie v tom není sama. Japonská pošta má od října 2017 podobnou službu, která se jmenuje mimamori, tedy dohled. Pošťák přijde jednou za měsíc zhruba na půl hodiny, probere s člověkem, jak žije, a rodině pošle zprávu s fotografiemi. Japonci k tomu říkají jednu zajímavou věc. Žádný senzor ani chytré zařízení nepozná, že má člověk špatnou barvu, odpovídá zmateně nebo má doma nepořádek, jaký tam dřív nebýval. Člověk, který přijde osobně, si toho všimne.

Podle ceníku japonské pošty stojí služba 2 500 jenů měsíčně a v ceně je i úrazové pojištění a nonstop telefonická linka, kde se dá poradit s lékařem. Pošta navíc nabízí levnější variantu, kdy seniorovi každý den zavolá automat a zeptá se, jak se cítí. Službu si objednávají i obce, které tak hlídají své nejstarší obyvatele.

O podobném systému už vážně mluví i Kanada. Tamní Národní institut pro stárnutí vydal studii, ve které Francii a Japonsko dává za příklad. Kanadští pošťáci ale nesmějí ve službě vejít do domu, takže by si se seniory povídali jen ve dveřích.

A co u nás?

U nás je to vlastně paradox. Česká pošta k seniorům domů chodí už dnes, a pravidelně. Nosí jim důchody. Podle České správy sociálního zabezpečení dostávalo v listopadu 2024 důchod v hotovosti přes 524 tisíc lidí a víc než polovině z nich ho pošťák nosil domů. Za tuhle službu senior od letošního ledna platí 94 korun měsíčně, o které se mu důchod sníží.

Pošťák tedy zazvoní u stovek tisíc starých lidí jednou za měsíc a podívá se jim do očí. Tím to ale končí. Nikomu nic nehlásí a nikdo se ho nezeptá, jestli paní ze třetího patra nepůsobila zmateně.

Česká pošta navíc jde zatím spíš opačným směrem. V roce 2023 zavřela 300 poboček najednou, letos v květnu dalších devět. Obyčejný dopis od dubna 2025 může jít až pět dní. Přitom lidí, kteří žijí sami, přibývá. Podle statistiků jsou nejvíc zastoupení lidé nad 65 let, kteří tvoří zhruba polovinu všech jednočlenných domácností. Často zůstali sami po smrti partnera.

Neříkám, že by pošťák měl nahradit děti, sousedy nebo pečovatelskou službu. Francouzi taky netvrdí, že pětiminutová návštěva vyřeší osamělost. Jenom využili toho, že nějaký člověk stejně každý den objíždí každou ulici v republice. A jestli mi někdo za pár stovek měsíčně řekne, že je máma v pořádku, a jednou za čas si s ní popovídá, asi bych neváhala.

A vy? Zaplatili byste pošťákovi, aby se zastavil u vašich rodičů? Nebo byste ho sami chtěli u svých dveří?

Zdroje: