Vkladní knížky po 200 letech tiše končí. Ta vaše může stále skrývat peníze

Modrá, s tvrdými deskami, uložená doma na dně skříně nebo v krabici od bot. Když se otevřela, voněla spořitelnou – tím zvláštním úředním pachem razítek a papíru. Na první stránce jméno, uvnitř sloupečky vkladů psané nejdřív rukou, později jehličkovou tiskárnou. Vkladní knížka. Pro několik generací první setkání s penězi, dárek k narození, k promoci, ke svatbě.

A letos na jaře to celé skončilo. Potichu, bez titulků, jednou větou v obchodních podmínkách: ČSOB, úplně poslední banka, která vkladní knížky ještě zakládala, je od 1. dubna 2026 přestala nabízet. Česká spořitelna s klasickými knížkami skončila už v roce 2013 a s dětskými a výherními v březnu 2024. Produkt, který na našem území existoval od dob první spořitelny založené roku 1825 – tedy déle než samotná republika, koruna i všechny režimy dohromady – přestal existovat. A skoro nikdo si toho nevšiml.

Odpověď je prozaická: přežily všechno kromě mobilní aplikace. Úroky na nich byly v posledních letech spíš symbolické – u ČSOB maximálně 0,15 procenta ročně, a to ještě jen při dvouleté výpovědní lhůtě, zatímco běžné spořicí účty nabízely mnohonásobek. Mladé generaci nic neříkají a banky je léta nijak nepropagovaly. Jen se čekalo, kdo zhasne poslední.

Jenže pozor – zhasnutí neznamená, že knížky zmizely. Jen u České spořitelny jich stále existuje kolem 700 tisíc. Polovina jsou dětské, které kdysi zakládali prarodiče vnoučatům. Druhá polovina jsou výherní knížky: neúročí se, ale jednou ročně se losuje – tři výherci dostanou 100, 75 nebo 50 procent svého průměrného zůstatku a k tomu se losuje prémie milion korun. Ano, čtete správně: ještě letos v květnu se losovalo o milion. Stávajícím majitelům knížky zatím fungují dál, jen nové už nikdo nezaloží.

Aby bylo jasné, o jak velkém fenoménu mluvíme, stačí jeden příběh z nedávné historie. Když se kvůli praní špinavých peněz rušily anonymní knížky „na doručitele“, evidovala Česká spořitelna na začátku roku 2002 šest a půl milionu takových knížek – a leželo na nich 120 miliard korun. Sto dvacet miliard, o kterých často nevěděl nikdo kromě toho, kdo knížku kdysi schoval do skříně s ložním prádlem. Přesně tam ostatně jeden čtenář podle dobových článků našel po smrti rodičů knížku, o které rodina neměla tušení.

Lidé pak měli deset let na výběr, spořitelna lhůtu ještě dvakrát prodloužila – a stejně na konci roku 2016 zůstávalo nevyzvednutých téměř 2,5 milionu knížek s 1,9 miliardy korun. Ty už si nikdo nevyzvedne: propadly a banka je vložila do nadace Depositum Bonum na podporu vzdělávání. Vznikla tak největší nadace v zemi – celá postavená na penězích, na které národ zapomněl.

A tady přichází praktická část, kterou si vystřihněte. Pokud máte vy, vaši rodiče nebo prarodiče doma vkladní knížku, vezměte ji a zajděte s ní na pobočku – s občankou, a pokud byla na heslo, ideálně i s heslem. Poslední zapsaný řádek totiž nemusí být skutečný zůstatek: nezapsané úroky z dřívějších let se dopisují až na přepážce, takže knížka může vydat víc, než ukazuje. Pokud po zemřelém tušíte knížku, kterou nemůžete najít, řekněte to notáři při dědickém řízení – banka dokáže ověřit, zda existovala. A hlavně: nenechávejte to na „někdy“. Historie anonymních knížek ukázala, jak snadno se ze „someday“ stane nikdy – a z rodinných úspor nadační jmění.

Je v tom kus ironie. Vkladní knížka byla pomalá, papírová a nepraktická – a právě proto fungovala. Peníze v ní byly vidět, daly se vzít do ruky a nešly utratit jedním kliknutím. Učila trpělivosti. Teď odchází a s ní i poslední kus bankovnictví, na které se dalo sáhnout. Tak než odejde úplně, běžte se podívat do toho šuplíku. Třeba tam na vás sto let historie ještě něco drží.