Článek
Radek postavil na břeh svůj otlučený zelený kufřík a vedle něj jsem položil nový. Uvnitř jsem měl i kleštičky, jejichž účel mi prodavač musel vysvětlit dvakrát. Bratr otevřel krabičku od bonbonů a vybral háček.
„Tady máš všechno,“ řekl a ukázal na moje vybavení. „Já ráno nenašel ani peán.“
Mohl jsem mu půjčit svůj. Místo toho jsem kufřík přitáhl blíž k židli a čekal, co bude chtít dál.
Tentokrát jsem sázel sám
Dvanáct let jsme každou neděli posílali stejná čísla. Žádné velké částky, spíš důvod zavolat si a v pondělí probrat, proč pořád vstáváme do práce. Pak Radek oznámil, že končí. Dcera potřebovala notebook do školy a on prý už nechce platit za naše pondělní vtipy.
Další tiket jsem koupil sám. Výhra stačila na doplacení půjčky za auto, opravu střechy a zůstatek, nad kterým jsem několik večerů seděl s kalkulačkou. Poprvé po letech mi po zaplacení všeho něco opravdu zůstalo.
Radek do telefonu zahvízdal, pogratuloval a zeptal se, jestli pořád platí červnové ryby. Čekal jsem otázku na peníze. Nepřišla. Přesto jsem mu připomněl, že tentokrát už jsem tiket platil celý. Bál jsem se, že naše roky společného plánování jednou vytáhne jako dluh, a chtěl jsem tomu předejít.
„Vždyť jo,“ odpověděl. „Tak vezmeš zase tu velkou pánev?“
Vzal jsem ji. A také nové vybavení, lepší maso a potřebu mít předem jasno, co je čí.
První večer u vody bratr rozbalil chleba se sekanou. Ukázal jsem mu steaky a dohodli jsme se, že sekanou necháme na sobotu. Když se podivil nad cenou masa na obalu, slyšel jsem v tom hodnocení toho, jak snadno teď utrácím.
Při večeři zmínil dceřin notebook. Vybrali levnější, než původně chtěla, ale na školu prý stačí. Hned jsem začal vysvětlovat, kolik mě stála střecha. Radek přestal krájet maso a řekl, že po mně přece nechce, abych jí ho kupoval. Přikývl jsem, ale dál jsem mu popisoval výměnu okapů.
Ráno chtěl přesunout židle za ohyb, kde byl stín. Namítl jsem, že odtamtud neuvidíme na stan s mými věcmi. Nabídl se, že je přenese taky. To jsem zase nechtěl všechno stěhovat. Nakonec si sedl zpátky a přetáhl si kšiltovku do čela. Já jsem ještě zkontroloval zip u stanu.
Obálku jsem vezl připravenou
Měl jsem ji schovanou mezi ručníky. Deset tisíc. Cestou jsem si představoval, jak mu je nenápadně předám a oba si oddechneme. Jen jsem čekal na nějakou prosbu, po které by moje nabídka vypadala samozřejmě.
V sobotu odpoledne Radek utrhl návazec a zaklel. Přinesl jsem mu ze stanu obálku.
„Na notebook. Nebo na cokoliv. Ať je mezi náma klid.“
Zůstal sedět s vlascem mezi prsty. Obálku si nevzal. Zeptal se, o jakém klidu mluvím, když jsme se o peníze vůbec nehádali.
Připomněl jsem mu steak, kufřík i to, jak se zarazil, když jsem mluvil o střeše. Při tom výčtu jsem poprvé slyšel, jak málo toho vlastně řekl on. Většinu rozhovoru jsem si doplnil sám.
Radek uklidil prut a začal skládat židli. Snažil jsem se ho zastavit nabídkou kávy. Řekl, že nechce až do neděle dávat pozor, na co se smí zeptat. Když zabouchl kufr auta, pořád jsem držel obálku. Na stole zůstala jeho sekaná na naši večeři.
Do tmy jsem u vody seděl sám. Pak jsem jídlo uklidil do chladicí tašky a zavřel nový kufřík. Radek si za celý víkend neřekl ani o ten peán. Já se přesto choval, jako bych ho musel hlídat u otevřené peněženky.
Znovu jsme jeli až v září
V pondělí jsem mu zavolal. Řekl jsem, že po mně nic nechtěl a já se k němu přesto choval, jako bych ho musel odmítat. Souhlasil. Další výlet nenavrhl a já se neodvážil.
Peníze jsem mu znovu nenabídl. Výhru jsem si nechal. Několik týdnů jsme si volali krátce, hlavně kvůli mámě. Až koncem srpna se zeptal, jestli mám druhou zářijovou sobotu volnou.
Na břeh jsme přinesli každý vlastní oběd. Radek chleba, já řízky. Věci jsme rovnou odnesli za ohyb. Když jsem otevřel kufřík, bratr ukázal na peán v horní přihrádce.
„Půjčíš mi ho? Ten můj už jsem asi někde utopil.“
Podal jsem mu ho. Položil ho mezi naše židle a začal mi vyprávět, jak dcera na novém notebooku celou noc stříhala školní video. Tentokrát jsem se zeptal, o čem bylo.
