Článek
Ještě dnes stojím doma u sporáku a nahlas prosím brambory, aby uvolnily vyhrazená místa. Syn se na mě podívá od lednice. Je mu devatenáct, takže jeho obličej umí vyjádřit rozpaky i bez jediného pohybu. Pak se zeptá, jestli už nám začíná mluvit taky trouba.
Zkouším znovu jednu větu. Pořád ještě. Přestože už mám nahrávání dávno za sebou a v autobusech našeho města mě mohou slyšet i lidé, kteří mě v životě nepotkali.
Právě to se mi na celé věci tolik líbilo.
Za volantem sedím jedenáct let. Lidé si mě pamatují různě: jako tu s krátkými vlasy, tu, která jim počkala, nebo tu, která jim naopak ujela. Když se mě kolega Libor zeptal, jestli bych nezkusila namluvit pár hlášení, připadalo mi, že si konečně někdo všiml i něčeho jiného.
Prý mám příjemný hlas. A je mi rozumět.
Že bych mohla být příjemná a zároveň mi bylo rozumět? Doma by se o tom nejspíš hlasovalo. Přihlásila jsem se dřív, než mě napadlo se stydět.
Nahrávali jsme v malé místnosti za kancelářemi. Žádné velké studio, jen mikrofon, sluchátka a mladý muž jménem Adam, který posunul hrnek s čajem mimo můj dosah. Prý abych ho na něco nevylila. Okamžitě jsem získala pocit, že přesně to udělám.
Měla jsem přečíst několik krátkých vět. Upozornění na zavírání dveří, prosbu o uvolnění míst, poděkování za čistotu. Na papíře nic. Ve sluchátkách mi vlastní nádech připadal tak hlasitý, že jsem raději přestala dýchat úplně.
„V klidu, máme čas,“ řekl Adam.
To se mu to říkalo. Jeho čas se nepočítal od nádechu k nádechu.
První pokus jsem přečetla jako seznam škod po dopravní nehodě. Druhý tak sladce, že jsem se sama zarazila. Adam pustil kousek zpátky. Slyšela jsem ženu, kterou jsem neznala, a přesto jsem jí zoufale chtěla pomoct, aby nezněla tak hloupě.
Pak jsme sundali sluchátka, chvíli mluvili o cestě do práce a zkusili to znovu. Tentokrát jsem si představila obyčejnou paní s taškou, která u nás nastupuje u pekárny. Ne publikum. Jednu paní.
Vyšlo to.
Domů jsem si přinesla odměnu za nahrávání a malou, docela nečekanou pýchu. Synovi jsem neřekla, že jsem některé věty musela opakovat šestkrát. Pustila jsem mu předběžnou ukázku, kterou mi Adam poslal ještě před konečným sestříháním. Přestal při tom jíst jogurt.
„To zní normálně dobře,“ prohlásil.
Od něj téměř slavnostní projev.
Další týden jsem při každém střídání poslouchala, jestli už hlášení běží. Libor mě zdravil slovy „naše hlasatelka“ a já se tvářila otráveně. Jen ať to zase nepřehání. Jen ať s tím nepřestane.
Ve čtvrtek ráno nastupuju do vozu, v němž už nové nahrávky jsou. První dvě hlášení se ozvou správně. Můj hlas vyplní autobus, dotkne se oken, prázdných sedadel, kabiny. Je zvláštní slyšet se mluvit a přitom mít zavřená ústa.
U trhu nastoupí žena s kočárkem. Když stojíme v zastávce, pustím příslušnou prosbu. A z reproduktoru se ozve: „Uvolněte vyhrazená místa cestujícím, kteří je potřebují.“
Ztuhnu.
Chybí začátek. Moje opatrné „prosíme“ je pryč a po něm zůstala rázná věta, která mi připomíná vlastní hlas, když syn nechá mokrý ručník na posteli. Při nahrávání jsem se tolik snažila, abych nikoho nepeskovala. Teď stačí zmáčknout tlačítko a jsem zase doma před jeho pokojem.
Žena s kočárkem si toho možná ani nevšimla. Dvě dívky vzadu se smějí něčemu na telefonu. Já se však okamžitě vidím jejich očima: protivná řidička, která už teď peskuje lidi i z reproduktorů.
Při delším stání na další zastávce, u školy, vezmu mikrofon. Řeknu, že nové hlášení je trochu nešťastně ustřižené a že v původní nahrávce znělo zdvořileji. V zrcátku vidím, jak jedna z dívek zvedne hlavu. Konečně poslouchá.
A já pokračuju.
Vysvětluju, že jsme větu namlouvali celou, samozřejmě s prosbou. Dokonce ji cestujícím zopakuju tak, jak měla být. Vlastní hlas mi zní v kabině hlasitěji než obvykle. V tu chvíli se u předních dveří někdo pohne.
„Paní řidičko, ta osmička…“
Starší muž v šedé bundě drží v ruce složený papír. Zvednu k němu dlaň. Jen chviličku, ještě dokončím větu. Chci totiž dodat, že to řeknu i člověku, který nahrávku upravoval, aby si nemysleli, že jsem takhle mluvit chtěla.
Když odložím mikrofon, muž už ustupuje k sedadlu. Pohlédnu na hodiny, zavřu dveře a pokračuju v jízdě. Na jeho nedokončenou otázku si nevzpomenu.
Až na konečné.
Autobus se vyprázdní. Zajistím ho, rozepnu si bundu a sáhnu po lahvi s vodou. Muž zůstává stát u kabiny. Napadne mě, že chce pochválit hlas, a vzápětí se za tu myšlenku trochu zastydím. Pořád ale ještě málo.
„Já se vás ptal na přestup,“ řekne. „Potřeboval jsem vystoupit u školy?“
Podívám se na jeho papír. Má na něm rukou napsanou osmičku a název zastávky. Ano, měl vystoupit u školy. Přejel ji se mnou o dvě zastávky. Osmička sem na konečnou nejezdí.
Začnu vysvětlovat, že jsem ho přes hlášení špatně slyšela. Jenže on se podívá na mikrofon a já větu nedokončím.
Slyšela jsem ho. Sama jsem mu ukázala, ať počká.
„Promiňte. Měla jsem vám odpovědět.“
Muž si uhladí papír přes koleno. Nezlobí se nahlas. To je na tom skoro horší. Zeptá se, jak se dostane zpátky. Najdu mu spojení. Mým autobusem může za pár minut dojet ke škole, ale na další osmičku tam bude čekat přes půl hodiny. Tu původní už nestihne.
„Tak já zase počkám,“ řekne a sedne si na první sedadlo.
Nejradši bych mu vysvětlila, že takhle cestující běžně neodbývám. Už se nadechuju. Pak mu raději řeknu, že ho u školy upozorním. Poděkuje a složí si papír zpátky do kapsy.
Při zpáteční jízdě ho v zrcátku vidím celou dobu. U školy zastavím, otočím se k němu a ukážu mu zastávku na protější straně. Než vystoupí, ověří si ještě jednou, že právě tam má čekat. Přikývnu. Odchází pomalu a přede dveřmi si přitáhne zip bundy až pod bradu.
O přestávce zavolám Adamovi. Mám připravené rozčilení, ale když hovor přijme, zbude mi jen konkrétní věta. V prosbě o uvolnění míst chybí „prosíme“. Adam si nahrávku pustí. Slyším svůj hlas slabě i z jeho telefonu.
„Jo, tady jsem začátek zkrátil moc. Pošlu opravenou verzi.“
Žádná hádka. Ani potřeba přehrát mu, jak bych to řekla já. Poděkuju a hovor ukončím. Potom dojím svačinu, kterou jsem ráno balila s představou svého slavného dne.
Libor se mě při střídání zeptá, jaké to je poslouchat sebe samu. Řeknu, že chvílemi únavné. Zasměje se a já se přidám, ale o muži s přestupem mu povím taky. Tentokrát bez dlouhého úvodu o chybě ve střihu.
Příští směnu se opravená prosba ozve celá. Pořád mi jedna slabika připadá příliš ostrá. Při stání sáhnu po mikrofonu, chvíli na něm nechám prsty a pak ho vrátím do držáku.
Na konečné uklízím z palubní desky drobky. Před otevřenými dveřmi se zastaví mladá žena s cestovní taškou. Podívá se na označení vozu a pak na mě. „Můžu se zeptat?“
Otočím se k ní a položím hadřík na kolena.
„Ano. Kam potřebujete?“
