Článek
Zdena stála mezi stolem a oknem a poslouchala výtah. Kabina zastavila v jiném patře. Na chodbě bouchly dveře, rozběhlo se dítě a ona znovu narovnala ubrousek, přestože jeho okraj už lícoval s příborem.
Pavel měl přijít v šest. Bylo za tři minuty.
Na židli vedle její postele ležel čistý ručník. Připravila ho tam před hodinou a od té doby dvakrát přešla ložnicí, aby se ujistila, že nevypadá příliš nápadně. Nakonec ho přikryla svým svetrem. Bude ho přece muset odkrýt.
V jedenašedesáti dokázala převléct postel a připravit večeři pro muže, kterého chtěla mít u sebe. Jen nedokázala přestat přemýšlet, co všechno si z toho vyloží.
V troubě se pekly brambory. Maso čekalo v lednici, pánev měla připravenou na sporáku. Vybrala jídlo, u kterého se dalo chvíli postát společně v kuchyni. Nechtěla ho posadit k hotovému talíři a běhat kolem něj jako kolem návštěvy.
Vybavil se jí ranní hrnek na druhé straně stolu. Pavel s rozcuchanými vlasy, jeho brýle položené vedle cukřenky. Jeho dotaz, kde má lžičky. Sevřelo se jí břicho víc než při vzpomínce na poslední polibek.
Zazvonil přesně v šest.
Než otevřela, podívala se do zrcadla u dveří. Měla na sobě zelenou halenku, kterou už Pavel znal. Když mu ji minule ukazovala v obchodě, sáhl na rukáv a řekl, že je příjemný. Teď měla skoro chuť mu tu látku připomenout.
Stál na prahu s papírovou taškou a malým batohem přes rameno. Právě toho batohu si všimla nejdřív. Potěšil ji tak, že se na okamžik nedokázala pohnout z cesty.
„Můžu?“ zeptal se.
„Jasně. Já jen… pojď dál.“ Zachytila se jeho kabátu a polibek o chvíli prodloužila. Byl studený od venku a voněl mýdlem, které měla spojené s koupelnou v jeho bytě.
„Přinesl jsem koláč. Vydržel celou cestu, tak snad se mu něco nestane až tady.“
„Ty jsi pekl?“ zeptala se a přebírala tašku.
„Koupil. Ale nesl jsem ho osobně.“ Batoh položil na botník. Zůstala na něm viset pohledem, než se otočil, aby si pověsil kabát.
Před dvěma dny se jí do telefonu zeptal, zda má počítat s poslední tramvají. Odpověděla, že kvůli ní rozhodně spěchat nemusí. Pak ještě dodala, že má druhý ručník. Pavel se zasmál, ale neudělal z toho vtip, který by musela přetrpět. Právě za to ho potom měla celý večer ráda.
Vedla ho do kuchyně a po celou tu krátkou cestu si uvědomovala jeho ruku mezi lopatkami.
—
Znali se od července. Poprvé spolu mluvili na malé oslavě u její bývalé kolegyně, kde oba skončili u otevřeného okna, protože jim uvnitř bylo horko. Zdena držela talířek a Pavel jí nabídl, že ho vezme, aby si mohla sundat sako.
Počkal, až vysvobodí rukáv z hodinek. Pak se zeptal, co to má tak dobrého, že to celou dobu chrání.
Večer si vyměnili čísla. Cestou domů kontrolovala telefon, přestože Pavel šel kousek za ní ke stejné zastávce. Až později se té své nedočkavosti zasmála.
Jan byl tehdy mrtvý čtyři roky.
Tu větu řekla Pavlovi při druhém setkání, když se jí zeptal, zda bydlí sama. Nadechl se k opatrné odpovědi. Poděkovala mu dřív, než ji stačil celou vyslovit. Nechtěla sedět nad kávou a sledovat, jak se jejich schůzka mění v rozhovor o smrti.
Pavel byl rozvedený. O své bývalé ženě mluvil věcně a bez posměchu, což ji uklidňovalo. Zároveň ji dráždilo, že s ní občas ještě potřebuje něco domluvit. Věděla, že nemá důvod. Přesto jí připadalo důležité nedat mu žádnou podobnou nejistotu.
Když ji po třetí schůzce políbil, řekla mu, že už si ani nepamatuje, kdy se jí naposledy takhle rozbušilo srdce.
Byla to pravda. V té chvíli.
Později přidala, že Jan na podobné věci nikdy nebyl. Sama nevěděla, proč to řekla. Pavel se na nic neptal. Jen ji držel za ruku a ona měla pocit, že mezi nimi odstranila překážku.
Od té doby to šlo snadno. Když se s Pavlem smála u večeře, vzpomněla, jak bývalo doma ticho. Když jí přinesl mandarinky, protože byla nachlazená, řekla, že takovou pozornost nezná. Pokaždé to vycházelo z něčeho skutečného, jen pokaždé vybrala tu část, která se hodila.
Jan skutečně uměl mlčet celé odpoledne. Někdy ji tím přiváděl k zoufalství. Také ale uměl po večerních zprávách spustit tak přesnou napodobeninu souseda, že ho prosila, aby přestal, protože jí při čištění zubů zaskakuje pasta.
Tohle Pavlovi nevyprávěla.
Nechtěla, aby měl pocit, že přišel pozdě. Že má před sebou třiatřicet let, kterým se nedá vyrovnat několika měsíci. S každou další schůzkou proto mluvila o svém manželství, jako by z něj vyklízela místo pro židli navíc.
Jenže Pavel u toho neseděl s viditelnou úlevou. Někdy přikývl, jindy změnil téma. Zdena si říkala, že je ohleduplný. Nenapadlo ji zeptat se, co vlastně slyší.
U něj už dvakrát večeřeli a jednou tam zůstala přes noc. Jeho byt jí připadal přívětivý právě tím, že nevěděla, co v něm bývalo dřív. Nemusela poznat, které křeslo si vybírali společně a kdo rozhodl o barvě stěn.
Doma znala původ každé věci. Nechtěla před Pavlovým příchodem uklízet Jana, a tak nechala fotografii na polici i starou misku na klíče u dveří. O to víc si připravovala, co k nim řekne, pokud si jich všimne.
—
Pavel si vyhrnul rukávy a postavil se vedle ní ke dřezu. „Co můžu dělat?“
„Salát. Jestli chceš. V té míse.“
„A když nechci?“ Usmíval se, ale ruku už měl na míse. Zdena mu podala okurku a nůž. Chvíli se dotýkali lokty, než mu uvolnila víc místa.
„Já si na tohle asi budu muset zvyknout,“ řekla.
„Na okurku?“
„Na chlapa v kuchyni.“ Dívala se, jak si rovná prkénko vedle dřezu.
„U mě jsi jednoho viděla. I s vařečkou.“
„Myslím doma.“ Sáhla do lednice pro maso. „Jan se sem chodil hlavně ptát, kdy to bude.“
Pavel položil okurku na prkénko. „Tak snad se trefím do správné velikosti.“
Chtěla mu říct, že si může krájet, jak chce. Místo toho ho políbila na rameno, těsně vedle vyhrnutého rukávu. Kůže tam byla teplá a on se k ní na vteřinu naklonil.
Přála si, aby už měli uvařeno.
Dívala se, jak drží nůž a shrnuje kolečka okurky do mísy. Byla v tom obyčejná zručnost, která ji přitahovala víc než připravené komplimenty. Nemusela ho bavit. Stačilo stát vedle něj a dávat pozor, aby se maso nepřichytilo.
„Kde máš pepř?“
Ukázala do poličky. Sáhl po tmavém mlýnku, ale ten byl prázdný. Nechala ho tam po Janovi, který ho dostal od jejich dcery. Už dávno nefungoval dobře, jen jí přišlo zbytečné ho vyhazovat.
„Ten ne. Vzadu je normální.“ Pavel vrátil mlýnek bez otázky na místo. Byla mu vděčná, že se neptá, a zároveň měla potřebu jeho mlčení zaplnit.
„Měla bych to tady trochu probrat. Spoustu věcí jsem nechala, jak byly. Člověk si zvykne.“
„Mně nepřekáží.“ Sáhl za mlýnek a vytáhl pepřenku.
„Já vím. Jen abys neměl pocit…“
„Jaký?“ Otočil se k ní. Pánev zasyčela, když na ni položila maso. Na okamžik se mohla soustředit jen na ni.
„Že sem nepatříš,“ dokončila.
Pavel se opřel bokem o linku. „Zdeni, jsem tady čtvrt hodiny.“
„Já vím.“ Usmála se, ale trochu ji zamrzelo, že jí neodpověděl stejně něžně, jako to vyslovila. Chtěla slyšet, že se mu u ní líbí. Že si umí představit to ráno, které ona od odpoledne zkoušela v hlavě.
Pavel otevřel láhev minerálky. Nalil jí do sklenice a pak ji zlehka pohladil po zádech. Zdena se uvolnila. Možná od něj jen žádala slova ve chvíli, kdy už jí odpovídal jinak.
U stolu seděli šikmo proti sobě. Nechtěla mezi nimi velkou prázdnou plochu, proto připravila místa u kratšího konce. Teď jí to připadalo trochu průhledné. Pavel si ale přisunul židli ještě blíž.
„To je dobré,“ řekl po prvním soustu.
„Nepřeháněj, ještě jsi ani neochutnal brambory.“
„Tak ty zatím nechválím.“ Natáhl se pro mísu a Zdena mu ji přisunula.
Smála se. Chtěla mu říct, jak snadno se s ním směje. Už měla na jazyku, že doma se takhle nesmáli celé roky, ale Pavel se právě ptal na obrázek za jejími zády.
Na stěně nad policí visela malá akvarelová krajina. Kupovali ji kdysi na výletě v jižních Čechách, protože se Jan dal do řeči s malířkou a nebyl schopný odejít s prázdnou.
„Odtud to máš?“ zeptal se Pavel. „Poznávám ten most.“
Přikývla. „Byli jsme tam jednou v září. Ještě se dalo sedět venku. Jan si objednal pstruha a pak půlku oběda tvrdil, že se na něj dívá.“
Pavel se usmál. „S hlavou?“
„S hlavou. Přitom ho měl rád. Ale ten den se rozhodl, že mají osobní spor.“
Vybavila si Jana, jak pootočil talíř, aby rybě hleděl do očí. Byla to drobnost, kterou roky nikomu nevyprávěla. Teď ji překvapilo, jak přesně slyší jeho hlas.
„Nakonec jsem mu hlavu odkrojila,“ dodala a sklopila oči. „Jako malému dítěti. Takové věci jsem řešila pořád.“
Pavel si ukrojil maso. Neřekl nic. Zdena se napila. Chtěla vstát a něco ze stolu odnést, ale všechno ještě potřebovali.
„Ty jsi tam jezdil?“ zeptala se.
„Dvakrát. Jednou na kole, jednou jenom na víkend.“
Vyprávěl o cestě, na které promokli tak, že museli koupit v malém obchodě náhradní ponožky. Neřekl hned, s kým jel. Zdena si všimla toho vynechaného místa a ucítila nepříjemné uspokojení. Možná už se u něj také učí chodit opatrně.
Pak Pavel dodal, že se synem tehdy špatně odhadli počasí. Ulevilo se jí, až se za tu úlevu zastyděla.
„My jsme takhle jednou sušili kalhoty v penzionu,“ řekla. „Po cestě z rozhledny. Neměli jsme jedinou suchou věc na převlečení.“
Ta vzpomínka přišla sama. Jan v koupelně, v tričku a spodkách, držel hotelový fén a jednou rukou otáčel ramínkem s jejími kalhotami. Zdena seděla na zavřeném záchodě a čekala, až na ni přijde řada.
Říkala mu, že tím fénem ještě něco provede, a on jí vážně vysvětloval, že na levé nohavici už pracuje odvod páry. Když se pak přepnul na studený vzduch, oznámil závadu celé sušárny takovým hlasem, že se nemohla nadechnout.
Smích jí vyrazil i teď. Nejdřív malý, potom tak prudký, že musela odložit příbor. Pavel se na ni díval a usmíval se, ale ona v té chvíli pořád viděla Jana s ramínkem nad vanou.
„Promiň,“ řekla a přitiskla si ubrousek k ústům. „On u toho ještě… počkej…“
Chtěla tu příhodu dopovědět přesně. Včetně toho, jak potom seběhl na recepci v jejích růžových pantoflích, protože svoje boty nacpal novinami. Včetně ruky, kterou jí při návratu položil na hlavu, když se znovu rozesmála.
Jenže proti ní seděl Pavel.
„Bylo to celé dost protivné,“ řekla rychle. „Vždycky jsme někam vyrazili bez pořádné přípravy a pak jsem to odnesla já.“
Úsměv z Pavlovy tváře zmizel tak pomalu, že si tím zprvu nebyla jistá. „Tys ale teď nevypadala, že ti to bylo protivné.“
„No, zpětně je to samozřejmě legrační.“ Složila ubrousek vedle talíře.
„A tehdy nebylo?“
Píchla vidličkou do brambory. „Tehdy jsme tam byli dva dny zavření kvůli dešti. To není zrovna dovolená, na kterou chceš vzpomínat.“
Pavel se opřel o židli. Nepohnul talířem, neodložil příbor. Právě ta jeho nehybnost ji znervóznila.
„Já nevím, proč mi to teď vysvětluješ takhle,“ řekl.
„Jak takhle?“ Slyšela, že odpovídá příliš rychle. Chtěla se znovu usmát, ale v ústech měla sucho.
„Nejdřív se směješ. Pak se na mě podíváš a začneš mi říkat, že to vlastně bylo špatné.“
„Ne všechno bylo špatné.“
„To si právě myslím.“ Zůstal na ni hledět a Zdena odsunula židli.
Vstala pro vodu, přestože karafa byla na stole. Udělala dva kroky ke kuchyňské lince, než si toho všimla. Otevřela tedy zásuvku a vzala podložku pod horkou mísu. Mísa už dávno nebyla horká.
Když se vrátila, Pavel měl dlaně položené vedle talíře. „Můžeš na něj přede mnou vzpomínat. Já ti v tom nechci bránit.“
„Já vím, že nechceš.“ Položila podložku vedle mísy.
„Tak proč to pokaždé obrátíš?“
Pokaždé. To slovo ji zasáhlo víc než všechno předtím. Ona si připravovala jeden hezký večer. On už si přinesl něco z těch minulých.
„Připadá ti, že o něm mluvím moc?“
Pavel zavrtěl hlavou. „Připadá mi, že mi pořád potřebuješ dokázat, jak jsem lepší. Když ti podržím dveře, dozvím se, že on by to neudělal. Když se nám líbí stejný film, že jste se spolu nikdy na ničem neshodli.“
„Vždyť tě chválím.“ Ta obrana jí vyšla z úst dřív, než ji stačila zastavit. Připadalo jí nespravedlivé, že má pro něj připravenou postel a musí vysvětlovat, proč mu říká hezké věci.
„Já o tohle srovnávání nestojím,“ odpověděl.
Sedla si moc blízko stolu, hrana ji tlačila do břicha. Mohla se odsunout, ale bála se, že by to vypadalo, jako by se vzdalovala od něj.
„Chtěla jsem, abys věděl, že jsem s tebou ráda.“
„To chci vědět taky.“ Díval se na ni a Zdena poprvé nevěděla, co mu na takovou odpověď říct.
„Tak co je špatně?“ zeptala se tišeji.
Pavel chvíli hleděl na svůj talíř. „Když jsem rozvedený já, taky bych mohl vybrat jen věci, ve kterých mi bylo mizerně. A byly. Ale nechtěl bych ti tvrdit, že jsme se třicet let nikdy nezasmáli. Ty přece poznáš, že to není možné.“
„Já netvrdím, že nikdy…“ Zmlkla. Minulou neděli, když ji přikryl dekou, mluvila o Janovi, jako by si za celé manželství nevšiml, že jí může být zima.
Přitom jí jednou deku přivezl do práce. Zapomněla ji doma a on kvůli ní večer znovu vyjel, aby se měla při noční službě čím přikrýt. Teď si na to vzpomněla tak nečekaně, až ji rozbolelo za očima.
„Já se pak bojím,“ pokračoval Pavel, „co budeš jednou říkat o nás. Jestli stačí, že přijde někdo další, a tohle se taky změní v dobu, kdy ti nikdo nerozuměl.“
Podívala se na jeho ruku vedle talíře. Byla tak blízko, že by na ni dosáhla, aniž by se musela předklonit. Neudělala to. Nevydržela by, kdyby ji nechal ležet samotnou na ubrusu.
„Ty si myslíš, že ti lžu.“
„Nevím, co si mám myslet. Když se směješ tak jako před chvílí, věřím tomu. Pak začneš všechno opravovat a já už nevím, kterou část vlastně myslíš.“
Na chodbě se znovu ozval výtah. Někdo se zastavil u sousedních dveří a dlouho hledal klíče. Zdena poslouchala jejich cinkání. Nechtěla, aby bylo tak zřetelně slyšet, že u jejich stolu nikdo nemluví.
„Měla jsem pocit, že tu pro tebe nebude dost místa,“ řekla.
Pavel se podíval směrem k obýváku. Ona zavrtěla hlavou. „Nemyslím ve skříni. Nebo kvůli fotkám.“
„Rozumím.“
„Já asi ne.“ Otřela si prsty o ubrousek. „Když jsem tě sem zvala, pořád jsem si říkala, že sem přijdeš a všechno už tady bude po někom. Že tě budu chtít vzít za ruku a tobě bude připadat, že… že ti nabízím něco, co už jsem celé prožila.“
Pavel se nadechl, ale ona ho předběhla. „Tak jsem ti začala vyprávět, co jsem neměla. Aby to s tebou bylo poprvé.“
Slyšela, jak to zní. Dívala se na něj a přála si, aby v tom přesto poznal i tu radost, se kterou mu běžela otevřít. Nevěděla, jestli ji ještě dokáže oddělit od všeho, co k ní přidávala.
„A bylo?“ zeptal se.
„Něco ano.“ Vydržela se na něj dívat. „Ale ne všechno. S Janem nám taky bylo dobře. Hodněkrát. A já jsem ti to nechtěla říkat, protože jsem měla strach, že to uslyšíš jako něco proti sobě.“
Pavel se podíval stranou. „Já jsem se s ním ani nestačil začít porovnávat. Už jsi to dělala za mě.“
Zdena přikývla. Nechtěla teď slibovat, že už to nikdy neudělá. Místo toho sáhla na okraj mísy a zeptala se, jestli mu má vystydlé maso přihřát.
„Nemusíš. Já to dojím.“
Vzala také příbor. Chvíli bylo slyšet jen jejich jídlo, židle a auta pod oknem. Když mu podávala salát, vzal si ho. Ta malá samozřejmost jí pomohla dojíst několik dalších soust.
—
Po večeři přenesli talíře ke dřezu. Zdena začala napouštět vodu, ale Pavel ukázal na koláč. „Ten jsme ještě neurazili.“
Zasmála se krátce, opatrně. Vyndal koláč z tašky a čekal, až mu podá nůž. Zdena otevřela zásuvku, vzala ten se zubatým ostřím a položila ho vedle krabice.
Chtěla vědět, zda zůstane.
Ta otázka se jí pletla do všeho. Když hledala talířky, když stavěla vodu, když se jí zeptal, jestli si dá kávu taky. Nakonec se zastavila u otevřené skříňky.
„Pavle? Počítáš ještě s tím, že…“ Podívala se směrem k předsíni, kde zůstal batoh. „Že nebudeš spěchat?“
Zavrtěl hlavou. „Já dneska pojedu domů.“
„Jasně. Samozřejmě.“ Přikývla příliš ochotně a vyndala dva talířky. Voda v konvici začala hlučet. Cítila, jak se jí zahřívají tváře.
„Nechci teď zůstat jenom proto, abychom si potvrdili, že je všechno dobré,“ řekl.
„Nemuseli bychom si nic potvrzovat.“ Položila talířky na linku. Věděla, že ona by to dělala. V každém jeho doteku by hledala odpověď na to, co se stalo u stolu.
Pavel se přiblížil a položil dlaň na hranu linky vedle její ruky. Neobjal ji. Zdena se podívala na jejich prsty a pak vzala hrnky, aby do nich nasypala kávu.
Odnesli si ji do obýváku. Zdena se posadila vedle něj, nechala mezi nimi místo na jeden polštář a připadala si hloupě, že i vzdálenost teď odměřuje tak vědomě. Pavel položil talířek na stolek a zeptal se, kdy má v pondělí vstávat.
Řekla mu to. Pak spolu mluvili o jeho cestě na druhý konec města a o tom, že by měl v týdnu vyzvednout nové brýle. Bylo to nejisté, místy pracné. Přesto se jí ulevilo, že po každé pauze nenásleduje další výčitka.
Jednou se jejich kolena dotkla. Neodsunul se. Zdena si ten dotek dovolila vnímat, ale nesáhla hned po jeho ruce.
Když dojedli své porce koláče, zvedl se pro kabát. Šla s ním do předsíně. Batoh si přehodil přes rameno a ona si všimla, že z postranní kapsy vyčnívá pouzdro na brýle. Napadlo ji, co všechno dalšího si kvůli ní zabalil.
„Mrzí mě to,“ řekla.
Pavel přikývl. Neřekl, že nemusí.
Lehce ho chytila za rukáv. „Jsem ráda, že jsi přišel.“
Podíval se na ni. „Já taky.“
Políbil ji krátce na ústa. Zdena se k němu naklonila, ale nepřitáhla ho zpátky. Počkala, až nastoupí do výtahu, a teprve pak zavřela.
V ložnici odhrnula svetr z připraveného ručníku. Chvíli ho držela, než ho odnesla do skříně. Mrzelo ji to víc, než čekala. Neměla chuť hledat v tom večeru něco prospěšného, co by zklamání vyvážilo.
Vrátila se ke stolu. Pod jedním talířkem zůstaly drobky koláče. Na stěně nad policí visel akvarel s mostem a jí se znovu vybavil Jan s pstruhem. Bylo jí líto těch několika vět, kterými ho odbyla, i Pavla, který je musel poslouchat.
Nevěděla, kdy se znovu uvidí. Večer skončil bez domluveného rána a bez náhradního termínu. Na lince zůstala otevřená krabice. Přiklopila ji a uložila do lednice. Zítra by mu mohla zavolat. Zatím si jen přiznala, že by ho tu chtěla znovu, i kdyby přišel bez batohu.
