Článek
Celou dobu jsem hlídala, abychom si tady příliš nezvykli. Nábytek z druhé ruky, žádné velké úpravy, o prázdninách vždycky do Čech. Myslela jsem, že tím chráním naši společnou dohodu. Teď mám vztek na manžela, že ji chce změnit, a zároveň se bojím, že se syn přede mnou skoro dva roky ostýchal říct, co se mu tady líbí.
Když Martin dostal nabídku práce u Norimberku, byly Adamovi čtyři. Vycházelo nám, že si něco odložíme, já si zlepším němčinu a před školou se vrátíme. V českém bytě jsme nechali většinu věcí, včetně Adamovy postele. Klíče dostala moje sestra. Při odjezdu jsem brečela, ale Martin mi připomínal, že se přece nestěhujeme navždy. Jeho větu jsem potom opakovala pokaždé, když mi bylo úzko.
Začátky byly těžké hlavně pro mě. Martin měl kolegy, Adam postupně kamarády ze školky, já dopoledne jazykový kurz a odpoledne nákupy. Doma jsem pracovala v zákaznickém oddělení, tady jsem dlouho hledala slova i u pultu s pečivem. Později jsem našla práci v menším hotelu. Lidé jsou tam slušní a už se domluvím, ale nikoho neznám tak dobře, abych mu po směně navrhla společnou kávu. S kolegyněmi se rozloučíme před hotelem a každá jdeme jinam.
Do Čech jsem jezdila přibližně jednou za dva měsíce. Někdy jsme jeli všichni, jindy jsem kontrolu bytu spojila s víkendem u sestry. Otevřela jsem okna, utřela prach a obešla pokoje. Těšilo mě, že se tam nic podstatného nemění. Adamovi jsem posílala fotky jeho hraček a psala, že už na něj čekají. Jednou mi odpověděl hlasovou zprávou, jestli bych mu nemohla přivézt žlutý bagr. Nechala jsem ho tam, aby měl na co se vracet.
Letos v zimě začal Martin mluvit o tom, že by byla škoda odcházet právě teď. Dostal přidáno a nabídli mu vedení malé skupiny. Nejdřív navrhoval ještě půl roku, potom další rok. Připomněla jsem mu školu. Řekl, že škola je přece i tady. Ta lehkost, s jakou to vyslovil, mě rozčílila víc než samotný návrh. Já už se sestrou domlouvala, že mi před návratem pomůže vymalovat, a on najednou zpochybňoval i to, jestli se vůbec budeme stěhovat.
Pohádali jsme se u večeře. Vyčetla jsem mu, že dva roky čekám, zatímco on už plánuje třetí. Namítl, že jsme se rozhodovali podle toho, co jsme věděli tehdy, a teď se nám tu vede dobře. Chtěla jsem vědět, koho myslí tím „nám“. Adam odnesl skoro plný talíř a odešel do pokoje. Martin se za ním podíval a já v tom pohledu okamžitě viděla další výčitku. Jako by jediný problém našeho pobytu byla moje neschopnost si zvyknout.
O pár dní později jsme seděli nad formulářem kvůli místní škole. Dohodli jsme se, že zatím zjistíme možnosti. Adam se přišel podívat a začal vyjmenovávat děti, které tam půjdou také. Usmíval se. Zeptala jsem se, jestli by mu nevadilo, že by nebyl doma s bratrancem. Hned zvážněl. Potom řekl, že by chtěl chodit sem. Čekala jsem, že dodá aspoň něco o tom, jak by se mu stýskalo po tetě nebo po našem bytě. Místo toho se zeptal, jestli se na něj zlobím.
Martin mu řekl, že se nezlobí nikdo. Já to ze sebe dostala až napodruhé. Když Adam odešel, dozvěděla jsem se, že se o škole bavili už minulý týden. Syn prý nechtěl, aby mi to táta říkal. Bál se, že budu zase smutná. Vybavila se mi moje ujištění, že tady jsme jen na chvíli a skutečný domov máme v Čechách. Kolikrát mi Adam přikyvoval jen proto, aby mi udělal radost? Na Martina jsem ale křičela dál. Měl mi to říct, místo aby mě nechal před synem vyptávat se na návrat.
Týden v Čechách jsem měla domluvený dlouho dopředu. Nakonec jsem odjela sama, protože Martin neměl volno a Adam chtěl zůstat na oslavu kamarádových narozenin. Sestra mě vyzvedla na nádraží a večer jsme seděly v mé kuchyni skoro do půlnoci. Bylo mi s ní dobře. Druhý den jsem při nákupu přihodila do košíku i jogurty, které jí Adam. Až u lednice mi došlo, že je tu budu jíst sama. V sedm jsem začala kontrolovat telefon. Martin slíbil, že zavolají po večeři, a mně se nechtělo pustit ani sprchu, abych je nepřeslechla.
Adam mi pak ukazoval papírovou korunu z oslavy a Martin se ptal, jak jsme se měly se sestrou. Najednou mi připadalo důležité vyprávět mu i o tom, co mi řekla cestou z nádraží. Po hovoru jsem si sedla na Adamovu postel. Nechtěla jsem tam zůstat další měsíc sama. Jenže to přece ještě neznamená, že chci žít v Německu několik dalších let.
Zpátky jsem synovi přivezla žlutý bagr. Martinovi jsem řekla, že si o návratu sedneme večer, až Adam usne. Chci vědět, jestli ještě navrhuje odklad, nebo už návrat vůbec neplánuje. Synovy kamarády ani jeho těšení do školy nemůžeme přehlížet. Ale potřebuju od Martina slyšet, co chce on, bez dalšího posledního půlroku, po kterém přijde nový důvod zůstat. Nevím, co udělám, jestli řekne, že se vrátit nechce. Už ale nechci objednávat malíře a počítat týdny podle dohody, která možná platí jen pro mě.
