Článek
Věra byla tři roky rozvedená a její dcery už bydlely jinde. Pracovala dopoledne ve školní jídelně, odpoledne většinou trávila doma. Když jí kolegyně nabídla hlídání psa své sestry, nejdřív se ptala na peníze. Potřebovala novou pračku a menší pravidelný přivýdělek se hodil.
Majitelka Irena odjížděla na dva měsíce pracovně do Brna, do ubytování, kam psa vzít nemohla. Přivezla sedmiletého křížence Bena, pytel krmení, pelíšek a jeho oprýskanou misku. Domluvily si nejprve společnou procházku a potom jednu noc na zkoušku. Ben za dveřmi chvíli kňučel, ale večer už spal pod Věřiným stolem.
Irena jí sepsala, na co je zvyklý, a na papír přidala datum návratu. První polovinu odměny poslala předem, druhou měla doplatit při převzetí. Věra si poznamenala částku do sešitu s výdaji. Datum nepotřebovala. Tak dlouho dopředu stejně nic neplánovala.
První ráno ji Ben vzbudil ještě před budíkem. Stál u postele a vrtěl ocasem, zatímco hledala brýle. V parku byla skoro tma a Věra si v duchu přepočítávala, jestli si řekla dost. Pes se zastavoval u každého keře. Do práce přišla včas, ale snídani snědla až ve stoje u linky.
Po týdnu už vstávala sama. Připravila si oblečení večer, dala vařit vodu a po návratu měla čas i na chleba. V parku potkávala stejné lidi. Nejdřív věděli jen to, že vede Bena, potom se jedna paní zeptala, jak se vlastně jmenuje ona. Byla to Alena s malou černou fenkou.
Věra zpočátku každému vysvětlovala, že psa pouze hlídá. Později to říkat přestala, pokud se nikdo nezeptal. Ben ji po návratu z práce vítal u dveří a při vaření ležel tak blízko sporáku, že ho musela překračovat. Večeři začala jíst u stolu. Z pohovky na něj totiž neviděla, když zkoušel dosáhnout na talíř.
Irena psala obden. Ptala se, zda žere, jestli nezlobí a jestli se Věra vyspí. Dostávala fotografie z parku i z kuchyně a pokaždé děkovala. Jednou zavolala z nádraží. Když Ben uslyšel její hlas, zvedl hlavu a přišel k telefonu. Věra hovor ukončila s vysvětlením, že má na plotně polévku. Hrnec byl zatím studený.
Na začátku druhého měsíce koupila Benovi míček a podložku pod misku, kterou měl pod jídelním stolem. Obojí zaplatila sama, účtenku vyhodila. Když Irena nabídla, že nákup proplatí, odpověděla, že takové drobnosti řešit nemusí. Pak ji několik hodin dráždilo, že se vůbec ptala. Jako by bez vyúčtování nemohla dát psovi ani obyčejný míček.
S Alenou už v sobotu obcházely celý rybník. Občas si koupily kávu do kelímku a sedly si na lavičku, zatímco psi prohledávali trávu. Věra jednou zůstala venku skoro dvě hodiny. Doma si uvědomila, že dřív by takovou dobu vydržela nejvýš v obchodě, kdyby hledala něco ve slevě.
Deset dní před návratem poslala Irena zprávu s přesným časem příjezdu. Věra si ji přečetla u jídelního stolu, pod nímž Ben spal s hlavou na její pantofli. Odpověděla až večer. Napsala, že v sobotu bude doma. Vymazala dotaz, zda by si ho Irena nemohla vyzvednout až v neděli.
Od té chvíle nacházela na majitelce různé nedostatky. Proč chtěla vědět, jestli má Ben ještě dost krmení? Přece by ho nenechala hladovět. Proč připomínala jeho deku? Snad věděla, co jí přivezla. Dceři řekla, že Irena psa dva měsíce neviděla a teď si bude kontrolovat každou maličkost.
Dcera se zeptala, jestli Irena změnila domluvu nebo nezaplatila. Věra musela odpovědět, že ne. Potom dodala, že o peníze vůbec nejde. Ještě ten večer přitom v sešitu našla původní výpočet, kolik jí po hlídání zbude na pračku. Dlouho seděla nad vlastními čísly, než ho zavřela.
V pátek si Alena všimla, že má Věra na krajíčku. Vyslechla si, kdy Ben odjede, a nenavrhovala jí, aby si pořídila vlastního. Jen se zeptala, jestli v neděli přijde k rybníku. Věra pokrčila rameny. Večer jí pak přišla krátká zpráva, že Alena bude jako obvykle u dolní branky v osm.
Na sobotu vyprala deku, umyla misku a sbalila zbylé krmení. Míček nejdřív položila na skříň, potom ho přidala do tašky. Ben kolem ní chodil a strkal jí čenich do rukou. Odpoledne mu dovolila lehnout si na pohovku. Za celé dva měsíce ho tam nepustila, ale na poslední hodinu už jí to připadalo jedno.
Irena zazvonila přesně. Ben seskočil ještě dřív, než Věra vstala, a u dveří se jí pletl pod nohy. Když otevřela, vrhl se na svou paničku tak prudce, že si musela dřepnout a opřít se o zeď. Smála se, hladila ho oběma rukama a opakovala jeho jméno. Věra stála s vodítkem za zády a čekala, až si na ni některý z nich vzpomene.
V kuchyni Irena vytáhla obálku s doplatkem. Věra už zvedala ruku, že peníze nechce. Později Aleně přiznala, že se za ně v tu chvíli styděla. Jako by ta rána trávila s Benem jen kvůli odměně. Irena se zarazila a zeptala se, jestli je něco špatně.
„Ne. Jen mi bude chybět,“ řekla Věra. Na víc se nezmohla. Obálku si vzala a položila ji k sešitu.
K autu nesla pelíšek. Ben nastoupil bez váhání a ještě se otočil k zadnímu okénku, ale Věra nedokázala poznat, na koho se dívá. Irena ji objala a nabídla, že se někdy staví společně. Věra přikývla. Na termín se nezeptala.
Večer několikrát vstala, přestože nemusela ven. Zpod stolu odstranila podložku a pak ji zase položila zpátky. Rozplakala se až nad pečivem, které si automaticky přikryla talířkem, aby ho Ben nesebral. Televizi nezapnula.
Ráno se probudila před sedmou. Oblečení měla připravené na židli. Chvíli hleděla na prázdné místo u dveří, potom si vzala bundu a do kapsy dala klíče. Sáčky na psí trus z ní tentokrát vyndala.
Alena stála u branky s fenkou a dvěma kelímky kávy. Zeptala se, jestli půjdou kolem rybníka, nebo jen krátce. Věra si vzala kelímek a ukázala k delší cestě.
U prvního keře se fenka zastavila. Věra automaticky sáhla do kapsy po sáčku, pak prázdnou ruku vytáhla. Alena si obstarala svůj a zeptala se jí, jakou pračku si nakonec vybrala. Věra ještě žádnou neobjednala. Než došly k vodě, začala jí vysvětlovat, proč se jí ta levnější nevejde do koupelny.
