Článek
Ladič po sobě nechal složenou deku a na stole účet. Když za ním Olga zavřela dveře, sedla si ke klavíru a několikrát zopakovala stejnou pasáž. Tentokrát se tón ozval pokaždé. Za opravu dala téměř celou rezervu, ale po dvaceti letech domácího vyučování jí připadalo rozumné zaplatit za věc, kterou denně používala.
O tři měsíce později stál klavír na stěhovacích popruzích a Olga hlídala, aby při otáčení ve dveřích nenarazil do zárubně. Tehdy už věděla, že oprava byla povedená. Právě proto našla kupce tak rychle.
Pokoj s druhou židlí
Klavír koupila ještě s manželem z jeho odstupného. Nebyl nový ani tehdy. Olga si však pamatovala odpoledne, kdy ho přivezli, i manželovu otázku, jestli potřebuje k hraní tolik místa za zády. Potom zjistil, že tam má stát druhá židle pro žáka, a odnesl z pokoje svůj pracovní stolek.
Po jeho smrti pokračovala ve výuce. V šestašedesáti už neučila tolik jako dřív, ale samotný důchod by na nájem a běžné výdaje stačil jen těsně. Dvanáct žáků jí dovolovalo zůstávat ve známém bytě. Na polici nad notami měla fotografie z malých vystoupení. Někteří z jejích bývalých žáků už na nich byli vyšší než ona.
Soused Marek bydlel za stěnou třetí rok. Dosud odcházel ráno a vracel se k večeru, kdy Olga končila. Zdravili se, jednou jí přinesl balík a ona mu zalévala květiny. Když oznámil změnu směn, neřekl, že má přestat hrát. Požádal ji, jestli by v týdnech, kdy chodí na noční, mohla začínat až v půl páté.
Olga mu slíbila, že se podívá do rozvrhu. V kuchyni pak zjistila, že po půl páté už má obsazené všechny hodiny, které chce učit. Mladší děti přicházely ve dvě, starší později. Přesunout první znamenalo odsunout poslední do večera. Čtyři vyučovací hodiny se do dvou nevešly, ani když je napsala menším písmem.
Každá hodina někomu patřila
Nejdřív zavolala matce devítiletého Ondry. Ta nabídla středu, ale až po šesté. Ve středu tam už seděla Klára, která dojížděla z vedlejší obce. Její autobus odjížděl krátce po půl sedmé. Olga přesunula jednu lekci na sobotu a jinou na pátek. Dva rodiče odpověděli, že později děti vozit nemohou.
Marek jí přinesl rozpis směn. Položili ho vedle jejího sešitu a zkusili hledat volná místa společně. V některých týdnech vyšla dohoda snadno. V jiných znamenala zrušení několika lekcí. „Já bych si vzal i jinou ložnici,“ řekl Marek, „jenže ji nemám.“ Bydlel v jednopokojovém bytě. Olga se podívala ke zdi, za kterou stála jeho postel.
Na zkoušku jeden týden přestavěla rozvrh. Ve středu učila až do večera a v sobotu vstala kvůli dvěma dětem. Ondra po sedmé zíval, pletl si prstoklad a při třetím opakování se rozplakal. Olga lekci ukončila dřív. Jeho matka ve dveřích řekla, že takhle to nepůjde. Nebyla rozzlobená. Jen už měla doma další dítě, které čekalo na večeři.
Marek mezitím zkusil spát se špunty a posunul postel dál od stěny. Jednou Olze řekl, že to bylo lepší. Podruhé ji požádal, zda by ten den mohla skončit o něco dřív. Vracel se po třetí noční a hudba ho budila i přes zavřené dveře. Olga přikývla, ale další lekci už zkrátit nechtěla. Rodiče za ni zaplatili celou cenu.
Levný pronájem v patře
Místnost jí nabídla bývalá kolegyně. V prvním patře nad prodejnou koberců stál klavír, který téměř nikdo nepoužíval. Majitel chtěl jen malý měsíční nájem a souhlasil s odpolední výukou. Olga vyrazila na prohlídku s notami v tašce. Po prvním rameni schodiště zpomalila. Po druhém se nahoře zastavila a chvíli odpočívala.
Uvnitř bylo teplo a dost světla. Zahrála několik taktů a představila si Ondru na židli vedle sebe. Potom si uvědomila, že by po těch schodech chodila několikrát týdně, někdy s dalšími sešity a taškou nákupů. Při odchodu sestupovala bokem a pevně se držela zábradlí. Kolegyni poděkovala. Místnost si nevzala.
Další nabídka přišla z malého hudebního centra. Učebna byla v přízemí, klavír tam měli a mohli jí pronajmout pravidelné odpolední bloky. Nájem však převyšoval částku, kterou si představovala. Olga od příjmů za lekce odečetla cenu učebny a jízdné. Potom výpočet zopakovala bez plateb od dvou rodin, kterým nové místo nevyhovovalo.
Napadlo ji říct Markovi, jaké náklady jí jeho směny způsobí. Už měla tu větu připravenou, když ho potkala u schránek. V ruce držel pracovní boty v igelitové tašce a zeptal se, jestli našla něco vhodného. Řekla, že zatím neví. Nemohl za cenu učebny ani za schody nad prodejnou. To ovšem její výpočty nijak nezlepšilo.
Byt, který byl také pracovištěm
Do centra si šla zkusit jednu lekci. Žákyně našla vchod bez potíží, na klavír si zvykla během několika minut. Olga méně. Ve skříni chyběly její noty, na které byla zvyklá sáhnout bez přemýšlení, a po skončení musela všechny své věci znovu sbalit. Učebnu po ní přebírala lektorka zpěvu.
Cestou domů se zastavila v pekárně. Poprvé po dlouhé době se nevracela ke dveřím, za kterými už mohl čekat další žák. Vzala si housku a pomalu ji snědla na lavičce. Byla ráda, že lekce fungovala. Přesto se jí při představě dalšího nájmu sevřel žaludek. Z výuky by jí zbývalo příliš málo na velký byt, který dosud sloužil i jako pracoviště.
Menší byt našla přes známou. Byl levnější, s výtahem a blízko zastávky do centra. Na prohlídce si změřila jediný pokoj. Vešla by se tam postel, stůl a knihovna. Klavír také, pokud by se vzdala stolu a části skříně. Stála s metrem v ruce a představovala si, jak se v noci protahuje kolem jeho rohu.
Doma znovu otevřela účty. Před vrácením jistoty ze starého bytu musela složit novou, zaplatit stěhování a první měsíc učebny. Po opravě klavíru na to neměla. Mohla požádat dceru o půjčku, jenže při současném výdělku nevěděla, z čeho by ji vracela. Prodej nástroje by začátek pokryl; levnější byt pak snížil pravidelné výdaje.
Zavolala muži, který jí klavír opravoval, jestli neví o zájemci. Ozvala se rodina se dvěma dětmi. Při návštěvě matka poslouchala, jak Olga hraje, a otec kontroloval rozměry. Když se dohodli na ceně, požádala je ještě o týden. Matka přikývla. Olga zavřela víko až poté, co odešli.
Před zavřením víka
Poslední večer Olga nehrála dlouho. Vybrala si skladbu, kterou zkoušela po opravě. Uprostřed se spletla, vrátila se a pokračovala. Potom nechala ruce na kolenou. Bylo jí líto klavíru i peněz, které do něj právě vložila. Nový byt ani fungující lekce v centru z toho nedělaly výhodný obchod.
Ráno stěhováci odsunuli nástroj od zdi. Na podlaze zůstaly tmavší obdélníky a za nimi tužka, kterou Olga hledala celé měsíce. Marek vyšel na chodbu, když se s klavírem otáčeli. Podržel vchodové dveře a nabídl, že jí později odnese krabice. Poděkovala mu. O tom, že se nakonec bude stěhovat také, už věděl.
„Je mi líto, že to takhle dopadlo,“ řekl, když se vrátili nahoru. Olga přikývla. Nechtěla ho uklidňovat, že se vlastně nic nestalo. Zároveň po něm nemohla chtít, aby po práci nespal. Rozloučili se a každý odemkl své dveře. Z prázdného pokoje byl najednou slyšet každý její krok.
Za dva týdny se přestěhovala. Fotografie žáků postavila v novém bytě na knihovnu, noty uložila do spodní police. V centru učila deset ze svých původních dvanácti žáků. Klára jednou poznamenala, že zdejší klavír zní jinak. Olga řekla, že ano, a nechala ji zahrát stejnou část znovu. Pak si sama sedla a ukázala jí, co má na mysli.
Po poslední hodině měla učebnu ještě dvacet minut zaplacenou. Otevřela vlastní noty a začala hrát. Když na chodbě promluvila další lektorka, Olga se zarazila a podívala se na hodiny. Zbývala jí čtvrthodina. Mohla pokračovat. Dohrála stránku, potom ještě jednu, ale před odchodem musela noty sbalit a klíč od učebny odevzdat na recepci.
