Článek
Radim uměl spravit dveře, které drhly, i poznat podle zvuku, co se děje s autem. Před odjezdem jsem mu ukázala svůj kufr u skříně a připomněla, že ten podobný v předsíni je jeho pracovní. Přikývl, zrovna ale hledal klíče.
Brali jsme se na radnici, jen s dětmi a dvěma svědky. Oba jsme už jednu svatbu měli. Nechtěla jsem další hostinu ani řešit, kdo s kým nesmí sedět. Přála jsem si dvě noci v penzionu u Třeboně a večeři, na kterou se převléknu do modrých šatů.
Ty jsem si koupila týden před svatbou. Při zkoušení jsem se v obchodě otočila k zrcadlu dvakrát. Dlouho jsem si nic nevybírala jen podle toho, jestli mi to sluší.
Vůně pracího prášku
Do penzionu jsme dorazili v půl páté. Radim nesl svou sportovní tašku a můj kufr. Já měla kabelku s doklady a malou krabičkou, kterou jsem mu chtěla předat až při přípitku.
Rozepnula jsem zip a ucítila známý prací prášek. Nahoře ležely šedé montérky, pod nimi flanelová košile a několik pracovních triček. Všechno čisté, složené do úhledných hromádek.
Chvíli jsem se jen dívala.
Starý kufr jsem Radimovi dala do dílny na pracovní oblečení. V pátek si ho přivezl domů, věci vypral a zase do něj složil. Zůstal v předsíni. Můj novější kufr, se šaty a vším ostatním, stál v ložnici vedle skříně.
„Já tě vůbec neposlouchal,“ řekl Radim. „Zajedu pro něj.“
Domů to byly skoro dvě hodiny. Kdyby odjel hned, vrátil by se po večeři a unavený. Přesto už sahal po klíčích. Zastavila jsem ho, ale ne dost laskavě na to, aby si mohl oddechnout.
Něco se přece najde
Měla jsem na sobě džíny a světlý svetr. Do restaurace by mě v nich samozřejmě pustili. Právě to jsem od Radima nechtěla slyšet. Celý měsíc jsem říkala, že nic velkého nechystáme. Teď jsem neuměla vysvětlit, proč mě chybějící šaty tolik mrzí.
Radim mi nabídl svou bílou košili. Když jsem si ji přiložila k tělu, sahala mi skoro ke kolenům. Potom vytáhl z kufru černé pracovní tričko a zkoumal, jestli by pod svetrem nevypadalo slavnostněji.
„Má na zádech instalatérství,“ upozornila jsem ho.
Zase ho složil.
Paní majitelka nám půjčila kartáčky a přidala nabídku černé sukně. Měla ji nahoře v bytě, prý skoro nenošenou. Přinesla ji s takovou samozřejmostí, že jsem nedokázala odmítnout. Radim zatím domluvil, že s naším stolem ještě chvíli počkají.
Jenom se nadechnout
Sukni jsem zapnula, ale nesměla jsem se v ní příliš hýbat. Před zrcadlem vypadala se svetrem docela dobře. Radim se opatrně usmál. Poznala jsem, že by mě rád pochválil, jen se bál dalšího špatného návrhu.
Sedla jsem si na kraj postele, abych si přezula boty.
Ozvalo se krátké zapraskání. U zapínání povolil šev a háček mi zůstal pod prsty. Radim ke mně vykročil, jako by mohl něco zachránit, a pak se zarazil.
„Na tohle mám v autě stahovací pásky.“
Řekl to úplně vážně. Rozesmála jsem se tak, že jsem si musela lehnout na záda. On nejdřív stál nad postelí, potom se začal smát taky. Sukni jsem ze sebe stáhla a položila ji přes židli.
Majitelce jsem poškození ukázala a domluvily jsme se na zaplacení opravy. Když se zeptala, jestli už půjdeme dolů, poprosila jsem ji, zda bychom mohli večeřet na pokoji. Tentokrát to nebyl Radimův náhradní plán.
Dárek se neztratil
U stolku pod oknem jsem nakonec seděla v jeho montérkách. Džíny jsem odložila, montérky byly měkké a přes břicho mě konečně nic netlačilo. Nohavice jsem měla několikrát ohrnuté.
Po jídle jsem z kabelky vytáhla krabičku. Byla v ní mosazná cedulka na dveře s našimi křestními jmény. Radim ji dlouho obracel v ruce. Pak mě požádal, ať mu podám brýle, protože si ji chce pořádně prohlédnout.
Mrzelo mě, že nemám šaty. To nepřešlo ani se smíchem. Když mi ale navrhl, že si po návratu někam vyjdeme, souhlasila jsem bez poznámky o tom, kdo tentokrát ponese kufr.
Cedulku připevnil doma hned v pondělí. Šaty jsem si vzala na sebe v pátek. Než jsme vyšli, poprosila jsem ho, ať mi zapne zip. Opatrně odhrnul látku, abychom ji nepřiskřípli, a přejel mi dlaní po zádech.
