Článek
U druhé zastávky jí Karel opravil pokyn ještě dřív, než ho dokončila. Jana mu chtěla připomenout úzký výjezd kolem zaparkovaných aut. On ukázal přes čelní sklo a řekl, že tudy jezdil v době, kdy ona ještě prodávala v papírnictví. Autobus přitom stál, cestující nastupovali a Jana svou poznámku nedořekla. Na výjezdu pak sledovala odstup od dodávky, kolem které projeli těsněji, než jí bylo příjemné.
Bylo jí dvaapadesát, Karlovi o rok víc. Posledních šest let řídila městské linky, zatímco on sestavoval směny a řešil, kdo za koho zaskočí. Teď jeho místo v kanceláři zaniklo a Karel se rozhodl vrátit za volant. Potřebné školení už absolvoval. Jana s ním měla projet změněnou trasu, ukázat mu současný provoz a zapsat, co ještě potřebuje procvičit.
Kdo komu ukazuje cestu
Kdysi spolu vycházeli dobře. Karel jí pomohl sestavit směny tak, aby mohla dokončit večerní kurz angličtiny, a ona mu později brala neoblíbené soboty. U automatu na kávu probírali děti i ceny oprav aut. Když jí vedoucí svěřil jeho zaučení, počítala s několika klidnými směnami. Nemusela se přece seznamovat s cizím člověkem.
První okruh Karel odřídil plynule. Potíž přišla u nové zastávky za školou. Zastavil u sloupku, který už sloužil jiné lince, a Jana ho upozornila na označník o kus dál. Podíval se na něj, potom na ni. „Tohle přestěhování jsem ještě připomínkoval. Tam vzadu budou děti přebíhat.“ Měl možná pravdu, ale lidé čekali u nového sloupku.
Na konečné otevřela sešit a zapsala si zastávku. Karel jí přes rameno vysvětloval, že se nespletl v trase, jen zastavil ze zvyku. Jana přikývla. Právě proto s ním přece jela. Když chtěla pokračovat k objížďce, převzal rozhovor znovu a začal jí líčit, proč tehdy dopravní podnik navrhoval jinou cestu.
Při druhém kole už své poznámky zkracovala. Karel je stejně doplňoval, opravoval nebo předbíhal. Věděl, kde bývala výhybna i který dům kdysi neměl roh opravený po nárazu nákladního auta. Jana však potřebovala říct, že zítra bude u nemocnice uzavřený výjezd. K tomu se dostala až cestou do vozovny.
„To mi musíš hlásit dřív,“ poznamenal.
Podívala se na něj. Neodpověděla hned, protože by řekla víc, než chtěla. Doma pak vyndala sešit z tašky a vedle dvou konkrétních chyb našla vlastní poznámku: Nenechá mě domluvit. Chvíli ji pozorovala. Nakonec ji přeškrtla a napsala, kterou informaci mu kvůli tomu nestačila předat.
Staré místo u okna
Druhou směnu začínala za volantem Jana. Měla mu ukázat ranní provoz na prodlouženém úseku a po špičce se měli vystřídat. Karel se usadil za kabinou se složenou bundou na klíně. Před odjezdem jí připomněl čas, přestože měla hodiny přímo před sebou.
U nádraží ho pozdravila řidička z protějšího vozu a zeptala se, jestli už se mu stýská po kanceláři. Karel se zasmál. Prý má konečně klid od telefonů. Když se rozjeli, ukázal Janě okno v prvním patře provozní budovy. Sedával za ním dvanáct let. Teď tam někdo postavil vysokou skříň, takže od stolu nebylo vidět ven.
Jana jeho pohled zachytila, ale další poznámku o svém nájezdu k zastávce už snášela těžko. Nebyl to člověk, kterého by musela učit všechno od začátku. Jenže pokud už všechno věděl, proč tam s ním měla trávit tři směny? Na konečné mu řekla, že takhle pokračovat nechce. Navrhne vedoucímu, aby s ním další jízdy absolvoval někdo jiný.
Karel si pomalu přehodil bundu přes předloktí. „Takže napíšeš, že na to nemám?“ zeptal se. Jana zavřela sešit. „Napíšu, co jsme projeli a co ne. Ale nemůžu ti ukazovat trasu, když každý pokyn nejdřív rozebereš.“ Do odjezdu zbývaly čtyři minuty. Karel vystoupil a zůstal na chodníku až do poslední z nich.
U zadních dveří
Cestou zpátky bylo plno. U nemocnice se do autobusu pomalu skládali lidé s taškami a Jana sledovala muže, který hledal jízdenku v několika kapsách. Když konečně postoupil dál, zkontrolovala zrcátka. U zadních dveří už podle ní nikdo nenastupoval. Sáhla k ovládání dveří.
„Ještě počkej,“ řekl Karel.
Za ženou ve světlém kabátě se objevila drobná cestující s nákupní taškou na kolečkách. Jana ji předtím nezachytila. Stáhla ruku a počkala, až žena vytáhne tašku dovnitř. Teprve potom zavřela a odjela. Karel nic dalšího neřekl. Jana cítila horko pod límcem a zbytek cesty se jí zdál nezvykle dlouhý.
Na konečné se ozvala sama. „Tu paní jsem přehlédla. Díky.“ Čekala zmínku o zkušenostech nebo o tom, že se občas vyplatí poslouchat. Karel ale jen přikývl a zeptal se, jestli už si má vzít řízení. Ranní špička končila. Jana mu uvolnila místo a počkala, až si nastaví sedadlo a zrcátka.
Odpoledne šla za vedoucím. O změnu školitele nepožádala. Popsala mu přerušované pokyny, starou zastávku i to, jak ji Karel upozornil na cestující. Vedoucí se zeptal, jestli spolu dokážou dokončit poslední směnu. Jana řekla, že to zkusí, ale nechce další den strávit dokazováním, kdo z nich zná město déle.
Karlovi pak zavolala. Domluvili se, že závěrečnou směnu odřídí celou sám a ona bude zasahovat, když to bude potřeba. Poznámky projdou na konečné. Karel chvíli mlčel. Potom se zeptal, zda stále platí ranní nástup. Jana mu potvrdila čas a připomněla, kde budou přebírat autobus. Odpověděl, že tam bude.
Celý okruh
Ráno čekal u autobusu dřív než ona. Měl vlastní poznámky k trase, složené do kapsy košile. Jana si všimla nově zapsané zastávky za školou. Karel tentokrát minul původní sloupek bez zastavení a dojel k lidem čekajícím dál. Neotočil se, aby zjistil, jestli si toho všimla.
U nemocnice ho nechala hledat správný odbočovací pruh. Na okamžik zpomalil a Jana se už nadechovala k pokynu, když se sám správně zařadil. Potom se ho cestující zeptala na přestup. Karel si odpověď ověřil u Jany. Řekla mu číslo linky a on ho ženě zopakoval, aniž připojil, jak to bývalo dřív.
Při hodnocení zůstali sedět v prázdném autobusu. Jana zmínila zbytečně těsný průjezd kolem dodávky a jedno přehlédnuté znamení cestujícího, které Karel zachytil až napodruhé. Pak se vrátila k tomu, co se mu podařilo. Karel u první výtky otevřel ústa, ale počkal. Když domluvila, popsal, co u dodávky viděl ze svého místa. Jana si část poznámky upřesnila.
Doporučila jeho samostatné nasazení na trasu. Karel se ujistil, že tím jejich společné směny končí, a poděkoval jí. V šatně si vzal bundu a odešel, zatímco ona ještě dopisovala záznam. Na kávu se nezeptal. Janě se ulevilo, přesto ji zamrzelo, jak rychle za ním zaklaply dveře.
O dva týdny později se potkali na konečné. Karel právě vysazoval cestující, Jana čekala s prázdným vozem na svůj odjezd. Přes otevřené okénko se jí zeptal, jestli už skončila uzavírka u nemocnice. Řekla, že ano, od včerejška. Poděkoval a sáhl po kelímku položeném vedle sebe. Jana se ještě chtěla zeptat na jeho dceru, ale do Karlova autobusu už nastupovali lidé. Zavřela okénko a zkontrolovala čas.
