Článek
Na fotografii z loňských narozenin jsem se smála s otevřenou pusou a v ruce držela utěrku. Marcela ji chtěla na seznamku hned. Já si přibližovala obličej a vadilo mi všechno, čeho bych si na jiné ženě ani nevšimla. Nakonec jsme u mého jídelního stolu strávily skoro celý večer vybíráním tří snímků.
Bylo mi šestačtyřicet a dva roky jsem byla rozvedená. Marcela mě znala ještě před svatbou. Věděla, že umím být hovorná, že se ráda směju a že někdy sama vyrazím na výstavu. Když jsem před cizím člověkem ztichla, považovala to za zbytečnou opatrnost. Já potřebovala chvíli, než jsem zjistila, jestli s ním vůbec chci mluvit. Na tom jsme se nikdy úplně neshodly.
Fotografie jsme vybraly spolu
Seznamku jsme založily na jejím notebooku, který přinesla ke mně. Ve vlastním telefonu jsem měla otevřenou galerii a posílala jí vybrané snímky. Marcela vyplnila základní údaje podle toho, co jsem jí říkala, a nechala mě zkontrolovat krátký popis. Připsala bych do něj, že mám ráda klid, ona navrhovala něco veselejšího. Nakonec zůstalo, že chodím plavat, čtu a ráda poznám někoho na společné výlety.
Už tehdy jsem jí řekla, že odpovědi chci psát sama. Nabízela, že mi pomůže i s nimi, protože prý každého druhého odradím tím, jak dlouho si rozmýšlím obyčejný pozdrav. Odmítla jsem. Pokud se s někým sejdu, potřebuji vědět, co jsme si předtím řekli. Marcela zavřela notebook a začala mi ukazovat fotografie nových bot. Brala jsem to jako domluvené.
Následující týden jsem v práci zaučovala novou kolegyni. Domů jsem přicházela unavená a na seznamku jsem se nevrátila. Upozornění na zprávy jsme při zakládání vypnuly, aplikaci v telefonu jsem neměla. Říkala jsem si, že o víkendu budu mít čas. Marcela se během týdne dvakrát zeptala, jestli už jsem se dívala. Když jsem řekla, že ne, odpověděla jen, ať to zase neodkládám měsíce.
Čekalo tam domluvené setkání
V pátek večer jsem si přinesla notebook na pohovku. Mezi krátkými pozdravy byl dlouhý rozhovor s mužem jménem Pavel. Poslední zpráva začínala potvrzením soboty ve tři a názvem kavárny. Nejdřív jsem myslela, že se spletl. Potom jsem posunula stránku výš a našla odpovědi odeslané z mého účtu.
Byly tam zprávy z několika večerů. Někdo za mě popisoval výlety, ptal se na jeho práci a posílal mu přání na dobrou noc. Pavel byl rozvedený, měl dospělou dceru a rád chodil po horách. Žena, se kterou si psal, nadšeně souhlasila s víkendem pod stanem a tvrdila, že ji unavují lidé, kteří všechno plánují. Já si i na jednodenní cestu hledala dopředu spoj zpátky.
Marcela zůstala na svém notebooku přihlášená. Došlo mi to dřív, než mi zvedla telefon. Zeptala jsem se jí přímo a ona po krátkém zaváhání přiznala, že nejprve chtěla jen zjistit, kdo se ozval. Pavel jí připadal slušný, bylo jí hloupé neodpovědět a pak už se rozhovor rozběhl. Mluvila o tom skoro jako o náhodě, kterou po několika větách nešlo zastavit.
Prý mě chtěla trochu rozhýbat
„Ty bys ho nechala týden čekat a pak bys napsala, že nemáš čas,“ řekla mi.
Připomněla jsem jí, že jsem jí psaní výslovně odmítla. Marcela namítla, že mě zná a nedělala ze mě nikoho cizího. Vzala prý jen to zajímavé a trochu to zvýraznila. Když jsem se zeptala na spaní pod stanem, zasmála se, že jednu noc bych přece přežila. A na turistiku bych si podle ní zase zvykla, kdybych potkala správného člověka.
Nejvíc mě zarazilo, že jí nepřipadalo nutné mi rozhovor ukázat předtím, než přijala pozvání. Předpokládala, že se přestanu zlobit, jakmile Pavla uvidím. Prý vypadá dobře a já bych měla konečně přestat hledat důvody, proč něco nezkusit. Seděla jsem na pohovce a četla svou údajnou odpověď o nejkrásnějším ránu v horách. Žádné takové ráno jsem nezažila. Marcela tam použila vzpomínku z vlastní dovolené.
Po telefonu jsem jí řekla, ať se z účtu odhlásí. Pak jsem změnila heslo. Ještě chvíli mi vysvětlovala, že by se přece nic nestalo, kdybych na tu kávu normálně šla. Nemusela bych údajně rozebírat každou větu. Jenže nešlo o jednu zavádějící odpověď. Pavel se několik dní svěřoval někomu, o kom si myslel, že jsem to já.
Pavel čekal někoho jiného
Napsala jsem mu krátce, že z mého účtu odpovídala kamarádka bez mého souhlasu. Omluvila jsem se za situaci a nabídla, že schůzku zrušíme. Odpověděl, že tomu moc nerozumí, ale pokud chci přijít a vysvětlit to, bude tam. Souhlasila jsem. Některé jeho zprávy mi byly sympatické, zvlášť když psal o dceři a o tom, jak se učí neplánovat jí každý víkend. Chtěla jsem zjistit, jestli si můžeme rozumět i bez Marceliných odpovědí.
Poznal mě od dveří a vstal. Fotografie byly moje, stejně jako jméno a věk. Prvních pár minut jsme mluvili jen o Marcelině přístupu k účtu. Pavel se zeptal, jestli jsem ty odpovědi alespoň schvalovala. Řekla jsem, že jsem je četla až včera. Přikývl, ale opřel se v židli dozadu. Nebyl nepříjemný. Jen mezi námi po každé odpovědi zůstávala chvíle ticha.
Postupně vycházelo najevo, co všechno očekával. Těšil se, že konečně potkal někoho, kdo si sbalí batoh v pátek po práci a odjede bez rezervace. Já mu přiznala, že mám ráda výlety, ale večer chci sprchu a postel. Potom zmínil knihy, o kterých jsme si údajně psali. Nečetla jsem ani jednu. Byly to Marceliny oblíbené detektivky. Mohl se mě ptát skoro na cokoli a já mu musela nejprve vysvětlit, komu ta odpověď ve skutečnosti patřila.
Kávu jsme dopili bez dalšího plánu
Pavel řekl, že je rád, že jsem přišla. Pak chvíli obracel lžičku na podšálku a dodal, že si ale celé setkání představoval jinak. Rozuměla jsem mu. Ve zprávách už měli společné vtipy a vraceli se k věcem z předchozích večerů. My dva jsme naproti sobě seděli poprvé a já se styděla i za to, že nedokážu být tak zábavná jako žena, na kterou se těšil.
Zkusila jsem mu vyprávět o plavání a on mi řekl něco o dceři. Rozhovor byl zdvořilý, občas jsme se i usmáli. Přesto jsem pořád čekala na další otázku, které nebudu rozumět. Když jsme dopili, každý zaplatil svou kávu. Před kavárnou jsme se rozloučili bez návrhu další schůzky. Nevyčítala jsem mu to. Ani já jsem během té hodiny nedokázala zjistit, jestli se mi líbí, nebo jen usilovně napravuji cizí jednání.
Výsledek jsem jí vyprávět nechtěla
Marcela mi zavolala krátce poté, co jsem přišla domů. Zeptala se, jestli byl sympatický. Když jsem řekla, že jí schůzku popisovat nechci, chvíli mlčela. Potom se zeptala, od kdy před ní něco tajím. Vždycky jsme spolu probíraly i nepovedené večery, někdy do úplných podrobností. Tentokrát mi její otázky vadily už od začátku hovoru.
Vysvětlila jsem jí jen to, že jsem hodinu opravovala představu, kterou si Pavel nevytvořil z ničeho. Vycházel z odpovědí pod mým jménem a fotografií. Marcela zopakovala, že mi chtěla pomoct. Neřekla, že psát neměla. Mluvila dál o tom, proč jsme si s Pavlem nesedli, jako by problém začal až v kavárně.
Účet jsem ten večer zrušila. Nechci tvrdit, že už se nikdy nepokusím někoho poznat. Jen jsem nedokázala otevřít další zprávu a začít znovu vysvětlovat, která slova byla moje. Marcela mi od té doby poslala fotografii z výletu a pozvání do kina. Odpověděla jsem, že se ozvu později. Nevím ještě, kdy se s ní budu chtít vidět.
Možná bych s Pavlem neměla o čem mluvit, ani kdybych mu od začátku psala sama. To přijmout dokážu. Hůř snáším, že kamarádka znala moje rozpaky tak dobře, a přesto z nich udělala důvod, proč mě nemusí poslouchat.
