Článek
Když nám Marta oznámila, že se další část kurzu na chvíli odloží, byla jsem zklamaná, ale zároveň jsem chápala proč. Ze sedmi účastníků jsme na poslední hodinu přišli čtyři a jeden muž rovnou řekl, že od listopadu mění práci a večery už mít volné nebude. Marta vedla malé vzdělávací centrum v patře nad prodejnou koberců. Učila nás sama, znala naše zaměstnání i to, kdo doma procvičuje a kdo spoléhá na poznámky souseda. Po rozvodu jsem si dlouho připadala jako člověk, který hlavně vyřizuje, co zůstalo po ostatních. Tady se mě někdo ptal, jak jsem na výsledek přišla, a počkal si na odpověď. Proto mě uklidnilo, když mi po hodině stranou řekla, že by byla škoda přestat. Prý se určitě pokusí dát dohromady pokračování a ozve se mi mezi prvními.
Bylo mi čtyřicet osm a pracovala jsem na směny v obchodě s domácími potřebami. Nebyla to práce, za kterou bych se styděla. Uměla jsem objednat zboží, vyřešit reklamaci a často za mnou posílali nové kolegyně, když si nevěděly rady. Jen jsem měla dost sobot, zavírání a měnících se rozpisů. Po rozvodu jsem už nepotřebovala přizpůsobovat volno manželovi, ale zjistila jsem, že bez něj nemám ani tolik důvodů něco plánovat. Kurz účetnictví jsem si vybrala po několika týdnech váhání. Nečekala jsem, že po něm hned nastoupím do účtárny. Chtěla jsem zjistit, jestli se dokážu naučit něco nového a časem najít práci s pravidelnější dobou. Dceři jsem o přihlášce řekla až po zaplacení. Měla radost a já si její zprávu přečetla několikrát.
První část začala v září. Každé úterý jsem po práci jela na výuku a cestou jedla rohlík nebo jablko z tašky. S vedoucí jsme se domluvily na úpravě směn a já za to vzala několik nedělí. Nebylo snadné sedět večer nad příklady, když mě bolely nohy, ale ten pocit mi vyhovoval víc než bezcílné přepínání televize. Marta dokázala vysvětlovat pomalu, aniž jsem se cítila hloupě. Když jsem jednou řekla, že ostatní jsou rychlejší, ukázala mi moji první a poslední práci vedle sebe. Nechválila všechno. Právě proto jsem jí věřila, když řekla, že se zlepšuji. Po osmi lekcích na konci října jsme měli první část hotovou. Druhou, která měla začít v listopadu, jsem už měla zaplacenou. Když se výuka přerušila, Marta nabídla peníze vrátit, nebo je nechat na pokračování. Nechala jsem je tam.
První dva týdny jsem doma procvičovala podle starých zadání. Potom už jsem si nebyla jistá, zda stále neopakuji stejné chyby. Napsala jsem Martě a ona odpověděla, že se hlásí další zájemci a snad se brzy domluví termín. Přesné datum neuvedla. V práci mezitím potřebovali obsadit úterní odpoledne, která jsem měla kvůli kurzu volná. Vedoucí se ptala, jestli výuka pokračuje. Řekla jsem, že máme krátkou přestávku a čekám na nový rozpis. Nechtěla jsem si možnost zavřít tím, že se hned vrátím do původních směn. Ještě jsem měla v kabelce sešit a cestou domů se někdy zastavila v kavárně, abych si nad ním chvíli sedla. Vypadalo to, že pořád studuji. Jen už mi nikdo neřekl, jestli to, co dělám, někam vede.
Na konci listopadu mi centrum nabídlo sobotní dopolední pokračování s jinou lektorkou. Zprávu poslala administrativní pracovnice a bylo v ní několik konkrétních termínů. První hodina měla být hned následující sobotu. Znamenalo to přesouvat už domluvené směny, ale nebylo to úplně nemožné. Zavolala jsem Martě, zda si myslí, že mám přejít. Řekla, že záleží na mně, ovšem večerní skupinu se dál snaží otevřít a u ní bychom mohly navázat tam, kde jsme skončily. Vybavila jsem si, kolik času mi trvalo zvyknout si na její způsob výuky. Sobotní termín jsem odmítla. Do odpovědi jsem napsala, že zatím počkám na večery a kdyby se objevila jiná možnost, ráda se o ní dozvím. V tu chvíli mi to připadalo jako rozumná volba, ne jako další odklad.
V prosinci se doma stále mluvilo o mém kurzu. Dcera mi koupila k Vánocům hezký diář a zeptala se, kdy budeme mít závěrečnou zkoušku. Odpověděla jsem, že se termíny posouvaly a ještě nevím. Nebyla to lež, ale také jsem jí neřekla, že jsem od října neseděla v učebně. O svátcích jsem chtěla všechno dohnat sama. Rozložila jsem si materiály na kuchyňském stole, jenže jsem nad nimi vydržela sotva půl hodiny. Zadání jsem poznávala, některé odpovědi si pamatovala zpaměti a u jiných mi chybělo vysvětlení. Martě jsem napsala po Novém roce. Odpověděla, že večery jsou pořád nejisté, ale ať to nevzdávám. Tu poslední část jsem si přečetla raději než tu první. Připadala mi osobní, jako by pořád věděla, co pro mě celý plán znamená.
Janu jsem potkala v lednu v drogerii. Sedávala v kurzu o stůl přede mnou a při výuce si podtrhávala zadání dvěma barvami. Chvíli jsme mluvily mezi regály a pak se zeptala, jestli už mám také domluvený termín zkoušky. Myslela jsem, že mluví o jiné škole. Vytáhla telefon a ukázala mi potvrzení ze stejného centra. Chodila do nové skupiny od poloviny prosince, v sobotu dopoledne. Po naplnění prvního termínu otevřeli ještě další a zájemcům dali vědět s několikatýdenním předstihem. Takový rozpis bych už mohla v práci projednat. Jana předpokládala, že o něm vím. Řekla jsem, že čekám na Martu. Přikývla, jako by to byla moje zvláštní dohoda, a já najednou nevěděla, jak jí vysvětlit, že žádnou dohodu nemám. Jen několik zpráv, ve kterých nebylo jediné datum.
Cestou domů jsem Martě zavolala. Nechtěla jsem dělat scénu, přesto jsem slyšela, jak ostře se ptám, proč mi o další skupině neřekla. Odpověděla, že myslela, že soboty nemůžu. Připomněla jsem svoji zprávu i to, že u první nabídky zbývalo na výměnu směn jen pár dnů. Uznala, že mi nový rozpis mohla poslat. Potom dodala, že jsem trvala na večerech s ní. Neřekla jsem, že je to úplně nepravdivé, protože jsem skutečně chtěla právě její hodiny. Vadilo mi ale, jak samozřejmě z toho udělala moje rozhodnutí. Když jsem se zeptala, zda tedy večerní pokračování vůbec bude, odpověděla, že v nejbližší době spíš ne. Byla to první jasná odpověď za několik měsíců. Požádala jsem o vrácení peněz za neuskutečněnou část a ona souhlasila. Její poslední věta byla zase povzbudivá. Tentokrát už mi nepomohla.
Doma jsem si otevřela naše zprávy od začátku. Čekala jsem, že najdu něco, co by dokazovalo, že mi pokračování opravdu slíbila. Byly tam pokusy, naděje a ujištění, že by byla škoda skončit. Termín nikde. Přesto jsem neměla pocit, že se jen špatně pamatuji. Marta věděla, že čekám, a když se večery přestávaly jevit reálně, neřekla mi to přímo. Zároveň jsem viděla i svoje odpovědi, ve kterých jsem opakovala, že nespěchám, ačkoli jsem spěchala. Chtěla jsem pryč ze směn a další rok už žít jinak. Dceři jsem večer zavolala a řekla, jak dlouho výuka stojí. Zeptala se, proč jsem jí to neřekla dřív. Odpověděla jsem, že jsem pokaždé čekala, až budu mít také nějakou dobrou zprávu. Nebyla na mě rozzlobená, ale připomněla mi, že mi nekoupila diář jen na úspěšné věci.
Peníze přišly během následujícího týdne. Přihlásila jsem se do jiného večerního kurzu, který začínal v únoru a měl skončit v červnu. Předem jsem se zeptala, zda mohu pokračovat rovnou v navazující části. Nová lektorka si se mnou prošla několik úloh a doporučila zopakovat i část základů. Dala mi podklady k domácímu opakování před začátkem výuky. Mrzelo mě to. Měla jsem pocit, že mě Martino čekání vrátilo na začátek, a při prvních hodinách jsem v duchu porovnávala každé vysvětlení s tím jejím. Tady se postupovalo rychleji, méně se mluvilo o našich důvodech ke studiu a na chyby jsem dostávala krátké poznámky. Když jsem něčemu nerozuměla, musela jsem se přihlásit. Nikdo předem nepoznal, že už se ztrácím. Několikrát jsem cestou na výuku vážně přemýšlela, jestli jsem si nevybrala špatně.
V práci jsem znovu požádala o změnu směn. Vedoucí chtěla tentokrát konkrétní rozpis a já jí ho přinesla. Nevyprávěla jsem, jak brzy už budu hledat jinou práci. Domluvily jsme se, co mohu odpracovat, a zbytek jsem začala skládat kolem skutečných hodin. Některé večery jsem přišla domů a sešit neotevřela. Jindy jsem nad příkladem seděla dlouho a výsledek se pořád neshodoval. Postupně jsem si přestala vybírat jen úlohy, které mi šly. S jednou spolužačkou jsme si občas po výuce porovnaly postup, ale nebylo to stejné jako dřív. Ani jedna neměla moc času a často jsme si řekly jen to nejnutnější na schodech. Přesto jsem na jaře zjistila, že některým věcem rozumím i bez toho, aby mi někdo předem dodal odvahu.
K závěrečné zkoušce jsem šla v červnu s pocitem, že jsem se připravila poctivě. Dvakrát jsem si zkontrolovala, co si mám přinést, a požádala o volný den, abych nepřicházela rovnou ze směny. V učebně jsem ale u jedné delší úlohy ztratila moc času. Vracela jsem se na předchozí stránku, škrtala a přepisovala. Když jsem konečně pokračovala dál, začala jsem pospíchat. Výsledek přišel za několik dní. Nezískala jsem potřebný počet bodů a zkoušku nesložila. Seděla jsem s otevřenou zprávou a cítila hlavně vztek. Na Martu, na ztracené měsíce i na sebe. Na chvíli mi připadalo, že kdyby tehdy výuka pokračovala, všechno by dopadlo jinak. Jenže jsem nemohla vědět, jestli bych stejnou úlohu zvládla lépe i u ní.
Nová lektorka mi při konzultaci ukázala, kde jsem ztratila body. Část byla z nepozornosti, v jiné jsem se ještě neorientovala dost jistě. Zeptala jsem se, zda podle ní má cenu jít na opravný termín. Odpověděla, že možnost mám a že mi může doporučit, co procvičit, ale rozhodnout se musím sama. Odcházela jsem zklamaná. Chtěla jsem slyšet, že to určitě zvládnu, nebo aspoň že by byla škoda přestat. Teprve doma jsem si uvědomila, jak podobnou větu znovu hledám. Opravný termín byl za čtyři týdny. Přihlášku jsem nevyplnila hned. Dva večery jsem nechala materiály v tašce a v práci vzala jednu směnu navíc, protože jsem chtěla dělat něco, v čem se nemusím učit být nejistá.
Potom jsem se k příkladům vrátila a na opravný termín se přihlásila. Zatím nevím, zda ho zvládnu, a v obchodě pracuji dál. Martě už nepíšu. Pořád mě mrzí, že mi nedala jasnou odpověď dřív. Jen už nechci další týdny strávit čekáním, až mi někdo řekne, že má smysl pokračovat.
