Článek
Odejít se vztyčenou hlavou, to se snadno řekne. Zkuste pak někomu vysvětlit, proč už nechcete dělat práci, kterou jste ještě nedávno uměli nejlíp v sále. Kláře bylo čtyřicet šest a v kulturním domě znala každý schod. Toho listopadového odpoledne se bála vejít dovnitř.
David jí napsal před třemi týdny. S novou kapelou přijede zahrát do města, kde spolu kdysi bydleli. Jestli by nechtěla zase udělat zvuk. Žádná velká akce, osmdesát židlí. Klára odpověděla dřív, než si připomněla, proč přestala brát koncerty.
Poslední měsíce v hovoru často hádala slova. V tichu doma to šlo, mezi nástroji se ztrácela. Davidovi o potížích řekla. On nabídl, že sežene někoho jiného. Odmítla. Chtěla, aby si vzpomněl, jak dobře jim to spolu šlo.
Rozešli se před dvěma lety. David pořád odjížděl a Klára pořád čekala, až přijde víkend, který nebude muset někomu přenechat. Teď si kvůli jeho příjezdu vzala volno. Dokonce koupila kávu, kterou pil. Doma měla uklizeno, ačkoli se o návštěvě vůbec nemluvilo.
Při zkoušce stáli baskytarista a kytarista každý na jiné straně pódia. Jeden chtěl přidat zpěv, druhý tvrdil, že už je ho moc. David se otočil ke Kláře. Čekal na její rozhodnutí. Posunula ovladač, pak ho vrátila. Znovu si nechala zahrát stejný kus.
„Tak který z nás má pravdu?“ zavolal kytarista.
Mohla říct, že potřebuje chvíli. Místo toho se zeptala Davida, co slyší on. Odpověděl jí, ale přes doznívající kytaru nerozuměla. Přikývla. A právě toho přikývnutí si všiml.
O přestávce zmizel s telefonem na chodbu. Klára si rovnala papíry, jako by na jejich pořadí závisel celý večer. Když se vrátil, oznámil, že přijede Tereza. Zvučí tu jiné kapely, má dnes volno a do půl hodiny může být na místě.
„Už jsi jí zavolal?“
„Za hodinu pouštíme lidi. Rozhodl jsem to bez tebe. Potřebujeme dokončit zkoušku.“
To ji seklo víc než samotná náhrada. Představila si ho, jak na chodbě někomu vysvětluje, že Klára nestačí. Hodila poznámky do tašky a natáhla si kabát. David zůstal u pultu. Nechytil ji za ruku ani neřekl, že bez ní nezahraje.
Došla až ke dveřím sálu. Tam zůstala stát a sledovala, jak si kapela znovu chystá nástroje. Znala pořadí skladeb, změny i Davidova znamení. Nemohla se přimět odejít a všechno si odnést v tašce.
Tereza přišla udýchaná, s batohem a mokrými vlasy. Neptala se, co se stalo. Požádala Kláru, jestli jí ukáže zapojení. Stačilo říct, ať se zeptá Davida. Místo toho se Klára vrátila k pultu a kabát zase rozepnula.
Vyndala papíry a nechala je vedle Tereziny ruky. U třetí skladby měl David dlouhou tichou předehru, po páté měnil kytaru a před přídavkem chtěl nechat sál úplně ztichnout. Tereza poslouchala, dvě věci si ověřila a poděkovala. Žádná lítost. Prostě potřebovala vědět, co ji čeká.
Klára si pak sedla do předposlední řady. Poprvé nemusela sledovat Davidovo obočí ani zdvižený prst. U známé písně jí tekly slzy a štvalo ji to. Chtěla přece zvládnout aspoň obyčejně sedět. Jenže v té melodii pořád slyšela jejich kuchyň a jeho návraty nad ránem.
Po koncertě ji našel u šatny. Nabídl, že ji odveze a cestou koupí něco k jídlu. Pak by mohli zajít k ní. Klára si v duchu stavěla dva hrnky na stůl. Bylo by snadné na chvíli zahnat pocit ponížení a aspoň na noc mít zase všechno při starém.
„A ráno?“ zeptala se.
David znejistěl. Ráno musel odjet. O tom, co bude dál, dnes nepřemýšlel. Klára přikývla, tentokrát proto, že rozuměla každému slovu. Řekla mu, že domů půjde sama. Nevyčítala mu Terezu. Jen nechtěla znovu začínat večerem, po kterém bude zase čekat.
Venku si zapnula košili až ke krku. Při představě příštího koncertu ji pořád bodlo, že u pultu bude stát někdo jiný. Hudbu si přesto chtěla pustit i doma. Kávu pro Davida schovávat nemusela. Klára šla k zastávce a na jízdním řádu hledala svůj spoj. Strach ze zítřka jí zůstal. Dnes už mu ale nepodřídila další noc.
