Článek
Na displeji měla prázdný most a světlo, kvůli kterému vstávala v pět.
Všechno bylo připravené.
Vlak chyběl.
Ještě před rokem fotila hlavně oslavy. Příbuzní jí posílali rozmazané obrázky s prosbou, jestli by se z nich nedala udělat ostrá babička.
Pak se přihlásila do fotoklubu.
Poprvé měla něco jen pro sebe. Ve čtvrtek večer nemusela vědět, co bude k večeři. Mohla hodinu poslouchat hádku o fotografii schodiště.
A jednou chtěla přinést snímek, u kterého se ostatní opravdu zastaví.
Výroční jízdu si našla v programu na nádraží. Parní vlak měl projet po starém viaduktu, za ním svah se žlutým polem.
Doma si založila přihlášku do klubové soutěže.
Název fotografie zatím nechala prázdný.
„Nejdřív ho musíš vyfotit,“ poznamenal manžel, když jí nesl čaj.
„Děkuju za odbornou radu.“
Teď stála na vyhlídce nad tratí a kontrolovala okraje záběru. Vedle ní muž s dlouhým objektivem jedl tatranku.
„Poprvé na páře?“ zeptal se.
Přikývla.
„Hlavně nekoukat, fotit. Já se jednou jenom kochal.“
Zasmála se, ale prst položila na spoušť.
Za zády přibývali lidé. Děti si podávaly dalekohled, někdo rozkládal deku. Od parkoviště voněly klobásy.
Do průjezdu zbývaly tři minuty, když se jí někdo dotkl lokte.
Chlapec. Asi šestiletý, v modré mikině, s prázdným kelímkem v ruce.
„Nevíte, kde je mamka?“
Alžběta se otočila jen napůl.
„Podívej se tamhle ke stánku. Je tam pán v oranžové vestě.“
Ukázala přes rameno. Chlapec se podíval jinam, než mířila.
„Támhle?“
„U toho bílého přístřešku.“
Znovu sklonila oči k displeji.
Za chvíli koutkem oka zahlédla modrou mikinu mezi zaparkovanými auty. Stánek byl na opačné straně.
Narovnala se.
Muž vedle ní odložil tatranku.
„Už by měl jet.“
Alžběta udělala dva kroky od stativu a zastavila se. Mohla zavolat. Chlapec ale zmizel za dodávkou a jeho jméno neznala.
„Pohlídáte mi to?“
Muž přikývl, aniž odtrhl oko od hledáčku.
Doběhla k dodávce.
Chlapec stál u zadního kola a žmoulal kelímek. Když ji uviděl, začala se mu třást brada.
„Já nevím, který auto máme.“
„Nemusíme ho hledat. Půjdeme spolu k pořadatelům.“
„Ale vy jste říkala sem.“
Chtěla ho opravit. Místo toho mu nabídla ruku.
„Ukázala jsem ti to špatně.“
Jmenoval se Vojta. Maminka měla červenou bundu, kterou si potom sundala. Na otázku, kde ji viděl naposledy, odpověděl, že u brášky.
Alžběta se prodírala proti proudu lidí mířících k vyhlídce. Pořád čekala zahoukání.
Ještě by se mohla vrátit.
Stačilo předat Vojtu muži ve vestě a běžet.
U přístřešku však nikdo ve vestě nestál. Za pultem byla dívka s naběračkou a vedle ní žena, která právě vytáčela číslo na telefonu.
Vojta pustil Alžbětinu ruku.
„Mami!“
Žena se k němu sklonila tak rychle, až jí telefon spadl do trávy. Objala Vojtu. Za její nohou vykukoval menší chlapec.
Teprve potom se ozval vlak.
Alžběta otočila hlavu. Přes střechu stánku viděla stoupat kouř, most odtud zakrývaly stromy.
„Děkuju,“ říkala žena. „Já ho hledala nahoře, pak jsem se vrátila…“
Alžběta přikývla. Poslouchala hluk soupravy a čekala, kdy utichne.
Když došla ke stativu, muž vedle už prohlížel fotografie.
„Našli jste maminku?“
„Ano.“
Usmál se a posunul brašnu, aby mohla ke svému přístroji.
Most byl zase prázdný. Alžběta sbalila stativ a cestou k autu si koupila kávu, kterou vypila příliš rychle.
Doma otevřela přihlášku.
Kurzor blikal v kolonce pro název. Chvíli zkoušela najít jinou fotografii, jen aby nemusela přihlášku zahodit. Pak ji smazala.
Manžel se zeptal, jaké to bylo.
„Nevyfotila jsem ho.“
Poslouchal. Když domluvila, řekl, že aspoň dobře dopadlo hledání.
„Já vím,“ odpověděla. „Jen mě to stejně mrzí.“
Příští čtvrtek ostatní v klubu promítali vlaky. Alžběta seděla vzadu a na jednom snímku poznala stejný viadukt. Naklonila se dopředu. Kouř na fotografii zakrýval právě ten kus pole, který chtěla mít v záběru.
O víkendu vzala fotoaparát k řece. Dlouho nic nefotila. Potom ji zaujal odraz lávky a začala hledat záběr.
Na vlak si vzpomněla znovu, když stiskla spoušť. Počkala, až z hladiny zmizí kruhy po vhozeném kamínku, a pořídila ještě jeden snímek.
