Článek
Bylo mi třicet a na své svatební fotografii jsem si pořád připadala mladší jen o víkend. Stejné vlasy pod bradu, stejná piha u rtu, kterou Jakub při líbání občas přejel palcem. Byli jsme manželé čtyři roky a já milovala, jak jsme spolu uměli žít. V pátek večeře v bistru, v neděli dlouhé ráno, někdy cesta autem bez cíle. Dítě jsme vždycky odsunuli o kus dál. Až skončí zkoušky. Až vyměníme podnájem. Až si užijeme první léto bez splátek za auto. Poslední odklad už neměl pojmenovaný důvod, jen jsme o tom přestali mluvit.
Když jsem si koupila test, nedokázala jsem v práci myslet na nic jiného. Večer jsme seděli na kraji vany. Jakub měl na koleni položenou mou dlaň a díval se na dlaždičky. Výsledek byl negativní. Pustil mi ruku, vydechl a políbil mě do vlasů. „Tak dobrý,“ řekl. Pak šel otevřít víno, které jsme schovávali na návštěvu. Zůstala jsem sedět. Najednou mi bylo líto něčeho, co ještě před pár hodinami ani nemělo obrys. Jakub se vrátil se dvěma sklenkami a zarazil se, až když jsem si utřela tvář rukávem.
Položil sklenky na okraj vany a sedl si vedle mě. Dlouho jsem hledala slova, protože jsem mu nechtěla vyčítat, že nemá radost z něčeho, co jsme neplánovali. Jenže já ji během toho dne měla. Ve výloze jsem zahlédla dětskou čepici a představila si ji v naší předsíni. Jakub poslouchal a pak řekl, že si nic takového nepředstavil. Bál se, že přijdeme o život, který máme rádi. „Já bych chtěla, aby v něm někdo přibyl,“ odpověděla jsem. Víno zůstalo nedotčené, dokud jsme se nešli spát.
Další týdny jsme si byli podivně blízko. Vařili jsme spolu, dotýkali se častěji než předtím a večer se někdy milovali s naléhavostí, která mě ještě druhý den rozechvívala. Toužila jsem po něm pořád stejně. Právě proto jsem věřila, že rozdíl mezi námi musí být menší, než vypadal v koupelně. Když říkal, že dítě teď nechce, slyšela jsem hlavně poslední slovo. Jakub zase začal plánovat víkendy několik měsíců dopředu, jako by mi každý příjemný den mohl potvrdit, že nám nic nechybí.
Na neteřiny narozeniny jsem šla koupit knížku. Už jsem k ní přidávala malé pyžamo, když jsem si uvědomila, že mě nákupy dětských věcí doma pokaždé rozpláčou. Pyžamo jsem vrátila a později přestala v obchodech k těm regálům zacházet. Jakub si změny všiml. Jednou v sobotu rozložil na stole mapu Portugalska. O dlouhé cestě podél pobřeží jsme snili ještě před svatbou. Měl vyhledaná místa, kde bychom mohli spát, a možnosti volna v práci. Nadchlo mě to tak, že jsem ho přes stůl políbila. Ten večer jsme rezervovali letenky.
Následující měsíc jsme vybírali lehké batohy a přeli se, kolik dní strávit v Lisabonu. Byla jsem šťastná, když mi při zkoušení pláštěnky vytáhl vlasy zpod límce a políbil mě na krk. Opravdu jsem chtěla odjet právě s ním. Dva týdny před cestou jsem doma skládala oblečení na postel a Jakub mi přinesl starou fotografii z našeho prvního výletu. „Vidíš, takhle jsme to chtěli,“ řekl. Na snímku jsem měla zavřené oči a smála se do slunce. Podívala jsem se na připravené věci a věděla, že se těším. Jenže přání mít dítě se za tu dobu nezmenšilo.
Sedli jsme si vedle rozloženého oblečení. Řekla jsem mu, že cestu nechci rušit, ale nemůžu se vrátit a dál čekat, až bude vhodnější chvíle. Jakub dlouho přejížděl prstem po hraně fotografie. Potom poprvé vynechal slovo „teď“. Dítě nechce. Ne kvůli penězům ani práci. Nedokáže mi slíbit, že se to změní. Zeptala jsem se, proč mi to neřekl dřív. „Myslel jsem, že nám takhle bude dobře,“ odpověděl. Měla jsem chuť mu říct, že bylo. Že právě v tom je celé to neštěstí.
Chvíli jsme mlčeli. Pak Jakub odložil fotografii na noční stolek. „Já nedokážu odjet a dělat, že jsme to vyřešili.“ Řekla jsem, že ani já. Zeptal se, jestli se tedy chceme rozejít. Dívala jsem se na jeho ruku těsně vedle své a odpověděla ano. On přikývl. Nechali jsme oblečení ležet a šli do kuchyně. Potřebovala jsem se napít vody, ale třásly se mi ruce, a tak mi sklenici podal.
Do Portugalska jsme neodletěli. Některé rezervace šly zrušit, jiné ne, a já při každém potvrzení v e-mailu cítila další malou ztrátu. Než jsem našla dostupný podnájem, bydleli jsme ještě dva měsíce spolu. Občas jsme dokázali celý večer mluvit o něčem jiném a pak jsem si cestou do koupelny přála, aby už tohle rozhodnutí někdo vzal zpátky za nás. Jakub mi dál chystal kávu a jednou mě ráno přitáhl k sobě, jako to dělal celé roky. Přitiskla jsem se k němu. Na okamžik jsem zavřela oči a nechala ho, aby mě držel.
Dnes už spolu nebydlíme. Rozvod teprve vyřizujeme a já nemám nový vztah ani jistotu, že někdy budu matkou. Někdy mě napadne, jestli jsem nevyměnila skutečné štěstí za něco, co nemusí přijít. Pak si vybavím Jakubovu tvář nad mapou: tak upřímně doufal, že se znovu nadchnu pro náš život. Nadchla jsem se. Ani jeden z nás si ten měsíc nevymýšlel radost.
Nejčastěji se mi vrací jeho prsty, jak mi opatrně vytahují vlasy zpod límce. Ten dotek bych si nechala zopakovat i dnes.
