Článek
Se švagrovou Irenou jsme kdysi pekly cukroví v jedné kuchyni. Děti zdobily perníčky a naši muži chodili ochutnávat dřív, než poleva zaschla.
Po hádce kolem prodeje dílny to skončilo. Nejdřív společné Vánoce, potom narozeniny. S Irenou jsme si občas napsaly, ale návštěvu jsme neplánovaly.
Letos v prosinci jsem před Pavla položila vánoční přání.
„Mohli bychom jim aspoň napsat.“
„Napiš jim. Já se podepisovat nebudu.“
Myslela jsem, že čas už stačil
Neřekl to ve vzteku. Odložil přání vedle mého talíře a dál loupal mandarinku.
Zkusila jsem připomenout, kolik let se neviděli a že už nejsme nejmladší. Pavel odpověděl, že to ví.
„Nemusíte se hned objímat. Stačilo by přijít na oběd.“
„Aleno, já na žádný oběd nechci.“
Druhý den jsem přání dopsala sama. Popřála jsem jim zdraví a přidala větu, že staré věci už chceme nechat za sebou. Pozvala jsem je k nám na neděli mezi svátky.
Dole jsem napsala Alena a Pavel.
Cestou ke schránce jsem si namlouvala, že je to obyčejný rodinný podpis. Na pohledy z dovolené jsem přece také vždycky psala obě jména.
Jen tuhle větu Pavel nikdy neřekl.
Milan zavolal přímo jemu
Za několik dní zazvonil Pavlův telefon. Zvedl ho v kuchyni, kde jsem zrovna vykrajovala linecké.
„Ahoj,“ řekl a podíval se na mě.
Pak dlouho poslouchal.
„Jaké přání?“
Vykrajovátko jsem nechala zapíchnuté v těstě. Z jeho odpovědí jsem pochopila, že Milan děkuje za pozvání a za to, že mu Pavel konečně odpustil.
Manžel si přitáhl židli.
„Já jsem nic takového nenapsal. Na oběd jsme se nedomluvili.“
Po hovoru položil telefon přede mě.
„Co přesně jsi mu slíbila?“
Řekla jsem mu to. Pokusila jsem se dodat, že jsem chtěla, abychom zase byli rodina, ale zarazil mě.
„Takže čeká, že ho tady přivítám a řeknu, že už je všechno v pořádku?“
„Třeba byste si to konečně vysvětlili.“
„Ale tys mu napsala, že už jsme si to vyřešili.“
Peníze dostali oba
Pavel s Milanem měli společnou truhlářskou dílnu skoro dvacet let. Když Milan dostal nabídku jiné práce, chtěl budovu i vybavení prodat.
Pavel tehdy ještě odcházet nechtěl. Nakonec souhlasil, protože sám by celý provoz neutáhl. Peníze si rozdělili, nic nezůstalo nezaplacené.
Dlouho jsem si proto myslela, že Pavel svou křivdu příliš živí. Milan mu podle mě nic nevzal.
Jenže Pavel pak objížděl firmy s žádostí o práci. Večer býval zamlklý a já ho ujišťovala, že se něco najde. Vlastně jsem se ho nikdy nezeptala, jak nese konec dílny.
Teď mi připomněl jejich poslední rozhovor. Milan tehdy řekl, že Pavel dostal svůj podíl a nemá si na co stěžovat.
„Nemusíš se mnou souhlasit,“ řekl. „Ale nemůžeš mu napsat, že už mi to nevadí.“
Chtěla jsem znovu mluvit o promarněných letech. Místo toho jsem se zeptala, jestli mu vadí i moje zprávy Ireně.
„Proč by mi vadily? Klidně se s ní vídej. Jen mě nezvi k obědu s ním, když jsem ti řekl, že nechci.“
Nezakazoval mi nic z toho, co mi celé roky chybělo. Přesto jsem místo pozvání pro sebe napsala odpuštění za něj.
„Promiň, že jsem tě podepsala. Neměla jsem,“ řekla jsem.
Pavel přikývl. Pak se zeptal, co teď řeknu Milanovi.
Tentokrát jsem mluvila jen za sebe
Milanovi jsem zavolala ještě večer. Vysvětlila jsem, že přání i pozvání byly ode mě a Pavel s nimi nesouhlasil.
„Tak proč jsi ho podepsala?“
Řekla jsem, že jsem doufala, že si to po odeslání rozmyslí.
Milan oběd odmítl. Když jsem potom mluvila s Irenou, přiznala, že už koupila láhev vína a těšila se. Mrzelo mě, že jsem vzbudila naději i v ní.
S Pavlem jsme zůstali přes Vánoce doma. Cukroví jsme spolu dopekli, ale o přání jsme ještě několikrát mluvili. Nemohl pochopit, proč jeho odmítnutí pro mě neplatilo.
Po Novém roce jsme se s Irenou sešly samy v cukrárně. Mluvily jsme o dětech, potom jsme obě přiznaly, že nám společné svátky chybějí. Další rodinný oběd jsme neplánovaly.
Dodnes bych si přála, aby se bratři usmířili. Už ale nechci Ireně slibovat, že se to stane. Při našem posledním setkání jsme si domluvily sobotní oběd jen pro nás dvě. Do diáře jsem zapsala čas a poprvé neměla potřebu vymýšlet, jak tam dostat i naše muže.
