Článek
„A ten člověk tady učí, nebo je tu kvůli tobě?“
Petr se zeptal cestou ze školní galerie. Ještě jsem držela papírový kelímek od vína a měla radost, že můj obrázek vůbec pověsili. Jeho otázka mi připadala tak zbytečná, že jsem se ani nepokusila odpovědět klidně.
„Jestli myslíš Ondřeje, tak je to normálně účastník kurzu.“
„Tak proč jsem tam byl půl hodiny navíc?“
Na kreslení jsem se přihlásila v září. Bylo mi osmačtyřicet a naposledy jsem pravidelně kreslila na střední škole. Pak přišla práce, děti a doma jsem brala do ruky tužku hlavně kvůli seznamům a rozměrům nábytku.
Petr mě podpořil. Odvezl mě pro velké desky, které bych v autobuse tahala obtížně, a první obrázky si prohlížel u kuchyňského stolu. Neměla jsem důvod tvrdit, že mi mou novou zálibu nepřeje.
Jenže v galerii jsem mu toho moc neukázala.
Představila jsem ho dvěma ženám z kurzu a pak přišel Ondřej. Mluvil o portrétu modelu, který jsem kreslila při poslední lekci. Já se smála jeho poznámce o uchu velkém jako podšálek. Ostatní se přidali a někdo připomněl další večer, který Petr neznal.
Když mě Petr vzal lehce za loket, řekla jsem mu, ať ještě chvíli počká. Potom jsem se k hovoru vrátila. Až cestou domů jsem zjistila, že zatím obešel výstavu sám.
Mrzelo mě to. Jeho otázka mi ale dovolila soustředit se hlavně na to, že žárlí.
Najednou mě chtěl vozit každé úterý
Ondřej byl rozvedený, o tři roky starší a kreslil už několik let. V kurzu sedával u vedlejšího stojanu. Neopravoval mi obrázky bez ptaní, ale když jsem ho požádala, ukázal mi, kde se mi hlava na papíře naklání jinak než modelu.
Postupně jsem se začala těšit i na přestávky.
Vyprávěli jsme si o práci, o dětech a o tom, co jsme dřív chtěli dělat. Něco z toho jsem pak doma nezopakovala. Ne proto, že by šlo o tajemství. Jen mi bylo příjemné mít rozhovor, který pokračoval zase až v úterý.
Po výstavě Petr oznámil, že mě bude z kurzu vyzvedávat. Řekla jsem, že autobus jezdí dobře a někdy si ještě s ostatními zajdeme na čaj. Zeptal se, jestli tím myslím ostatní, nebo Ondřeje.
„Zase začínáš?“ odbyla jsem ho.
Následující úterý mi v půl osmé napsal, že už parkuje před školou. Lekce končila v osm. Celou poslední půlhodinu jsem se dívala na telefon a zlobila se, že místo kreslení řeším jeho čekání.
V autě jsem mu řekla, aby příště nejezdil bez domluvy. Souhlasil, ale hned se zeptal, jestli Ondřej chodí na ten čaj také. Odpověděla jsem, že ano. Pak jsem dodala, že je nás vždycky několik.
To byla pravda.
Stejně jako to, že jsem si cestou do kurzu kontrolovala vlasy ve skle autobusových dveří. Že jsem při příchodu hledala jeho stojan. A že když jednou nepřišel, byla jsem zklamaná víc, než by odpovídalo chybějící radě ke kresbě.
Ve čtvrtek mi Ondřej napsal, že bude v sobotu dopoledne ve svém ateliéru. Nabídl mi, že tam můžeme dokončit mou kresbu podle fotografie modelu z lekce. V kurzu už měl být na programu někdo jiný.
Zprávu jsem otevřela v kuchyni. Petr vedle mě krájel chleba.
„Něco z práce?“ zeptal se.
„Z kurzu,“ řekla jsem a telefon obrátila displejem dolů.
Pak jsem se na něj chvíli nedokázala podívat. Nechtěla jsem, aby mi sobotu zakázal. Zároveň jsem věděla, že na dokončení obrázku by mi stačil i stůl doma. Těšila jsem se na představu, že tam budeme jen dva.
Do ateliéru jsem nešla, do kurzu ano
Ondřejovi jsem odpověděla až ráno. Napsala jsem, že nepřijdu a portrét zatím nechám rozpracovaný. Nenabídla jsem jiný termín. Odepsal, že rozumí a uvidíme se v úterý.
Nemohla jsem z jeho krátké odpovědi poznat, co od soboty očekával. O sobě jsem toho věděla dost.
Večer jsem Petrovi řekla o pozvání. Nejdřív se usmál tím nepříjemným způsobem člověka, kterému se právě potvrdilo podezření. Zeptal se, jestli jsem mu to chtěla vůbec říct.
„Včera ne,“ přiznala jsem.
Přestal se usmívat.
Vysvětlila jsem mu, že se mi Ondřej líbí. Že mezi námi nic nebylo, ale na pozvání jsem chtěla kývnout i z jiného důvodu než kvůli kreslení. Petr se dlouho díval na stůl. Pak řekl, že přesně toho se bál.
Měla jsem chuť připomenout mu všechny protivné otázky z auta. Tentokrát by mi to ale pomohlo hlavně odvést řeč jinam.
Omluvila jsem se, že jsem z něj dělala někoho, kdo si všechno vymýšlí. Zároveň jsem mu řekla, že nechci, aby mě bez domluvy vyzvedával a čekal před školou. Na tom jsme se neshodli ani ten večer. Chtěl vědět, jestli tedy s kurzem skončím.
Řekla jsem, že ne.
V úterý jsem si přesedla k jinému stojanu. Ondřeje jsem pozdravila a o přestávce zůstala ve třídě s dalšími dvěma ženami. Bylo mi trapně, přestože nikdo nic nekomentoval. Po lekci jsem jela rovnou domů.
Petr se zeptal, co jsme kreslili. Ukázala jsem mu ruce, které se mi nevešly na papír. Dřív by poznamenal, že jsem jim měla nechat víc místa, a já bych se smála. Tentokrát jsme obrázek chvíli drželi každý za jeden roh a čekali, co řekne ten druhý.
Portrét mám pořád v deskách. Možná se k němu časem vrátím. Teď bych hlavně chtěla umět přijít z kurzu domů a mluvit s manželem bez obhajování každé věty. Jen mu nemůžu vyčítat, že po našem pátečním rozhovoru poslouchá pozorněji.
