Článek
První ráno bez maminky jsem se probudila až na budík. Chvíli jsem poslouchala, jestli z vedlejšího pokoje neuslyším šoupání pantoflí. Pak mi došlo, že už tam není. Bylo mi lehko a hned jsem se za to zastyděla.
Maminka u mě bydlela čtyři roky. Chodila jsem do práce, připravovala jídlo, doprovázela ji ven a večer s ní seděla u televize. Někdy v noci zavolala, abych jí pomohla vstát. Nejhorší však byla její odpoledne. Když jsem přišla, často už seděla oblečená v předsíni.
„Dneska ti to nějak trvalo,“ říkávala, i když jsem končila pořád stejně.
Sama si vybrala
S nápadem na domov přišla ona. Bydlela tam její někdejší sousedka a maminka si s ní po telefonu povídala o zahradě i společném cvičení. Když jsme se šly podívat, zajímalo ji hlavně, zda smí mít vlastní křeslo a jak daleko je zastávka.
Vyřizování trvalo měsíce. Několikrát jsem se jí ptala, jestli si to nerozmyslela. Pokaždé zavrtěla hlavou.
„Ty se vrátíš unavená a já na tebe hned všechno vysypu. Takhle to nechci.“
Sestra Irena žila u Plzně. Telefonovala často a při návštěvách mě vystřídala, ale většinu dní jsme byly s maminkou samy. O stěhování věděla. Řekla, že jestli si to maminka přeje, nebude jí bránit.
Při balení jsme spolu vybraly, co půjde s ní. Zbylé oblečení jsem podle jejího přání uložila do skříně. Starou postel si odvezl můj syn. Prázdné místo na koberci bylo světlejší než zbytek pokoje.
Slzy u výtahu
Irena přijela na první návštěvu v sobotu, deset dní po stěhování. Přinesla mamince buchty a nové pantofle. Prošly jsme zahradu, potom jsme na pokoji hledaly vázu na květiny.
Když jsme odcházely, maminka se u výtahu rozplakala. Držela Irenu za rukáv a opakovala, že je jí smutno.
Objala jsem ji. Bylo mi hrozně, ale neměla jsem co nabídnout kromě další návštěvy v úterý. Irena mlčela až k autu.
„Takhle ji tam přece nenecháme.“
„Stýská se jí. Voláme si každý den.“
„Tak ji vezmeš zpátky. Aspoň zatím.“
„A kdo s ní bude přes den?“
Sestra chvíli hledala pás. Potom nabídla, že si vezme týden dovolené a zůstane u nás. Zeptala jsem se, co bude potom. Řekla, že bychom něco vymyslely.
Přiznala jsem, že jsem poprvé po dlouhé době odpočatá. Irena se odvrátila k oknu. Zbytek cesty jsme mlčely a já litovala, že jsem to vyslovila.
Taška z kufru
Večer mi sestra řekla, že mamince zavolala. Domluvily se, že zítra zase přijedeme. Ráno vytáhla z kufru auta velkou cestovní tašku.
„Pro jistotu. Kdyby chtěla hned.“
Cestou jsem přemýšlela, kde znovu seženeme postel. Nechtěla jsem, aby se maminka vrátila kvůli našemu naléhání, ale bála jsem se, že si její slzy vykládám tak, jak se mi to hodí.
Na pokoji nebyla. Našly jsme ji ve společenské místnosti u karet. Když uviděla tašku, přestala rovnat listy v ruce.
„Co mi vezete?“
Irena si k ní přisedla a řekla, že ji můžeme odvézt. Maminka se nejdřív podívala na ni a potom na mě.
„Já se ale stěhovat nechci.“
„Včera jsi plakala,“ namítla sestra.
„To ano. Bylo mi líto, že jedete pryč. Ale doma bych zase celé odpoledne čekala, než Marcela přijde.“
Irena položila tašku pod židli. Maminka jí sáhla na ruku. Ostatní hráčky čekaly, jestli budou pokračovat.
Nakonec nás maminka požádala, abychom jí schovaly buchty do krabičky. Ke kartám se chtěla vrátit.
Co zůstalo doma
Sestra odjela ještě to odpoledne. Při loučení řekla, že se jí maminka zdá příliš snaživá, jako by nás nechtěla zatěžovat. Nedokázala jsem jí slíbit, že to tak není. Ani já nevím všechno, co si maminka nechává pro sebe.
V úterý jsme spolu seděly na zahradě. Vyprávěla mi o ženě, která u karet nesnese prohru. Pak se zeptala na můj víkend. Musela jsem chvíli přemýšlet; byla jsem sama plavat a najednou mi připadalo zvláštní, že jí o tom můžu vyprávět.
Doma pořád občas dojdu až k jejímu pokoji. Zatím jsem do něj nic nového nedala. Minulou neděli jsem tam otevřela okno a utřela prach na parapetu. Ve skříni jsem zahlédla její modrý svetr a vzpomněla si, že ho chtěla přivézt. Položila jsem ho ke kabelce. Večer jsem šla brzy spát, ale dveře jejího pokoje jsem ještě nechala otevřené.
