Článek
Když jsem Báře řekla, že jí na svatbu nepřijdu, nemyslela jsem si, že tím končí naše přátelství. Doufala jsem, že oddělíme jeden den od těch osmnácti let před ním. Pořád jsem přitom věděla, že kdybych se vdávala já, chtěla bych ji mít vedle sebe. Tuhle část si nedokážu uspořádat tak, abych v ní vyšla úplně dobře.
Svatbu měla minulou sobotu. Dopis jsem jí poslala v pondělí.
O svědectví mě požádala na konci září, když jsme spolu šly z práce. Nepracujeme ve stejné firmě, jen se nám někdy potkají konce směn. Sedly jsme si na lavičku u zastávky a ona najednou řekla, že s Michalem nechtějí čekat do léta. Obřad, oběd, dvanáct lidí. Žádné organizování pro celé příbuzenstvo.
„A tebe potřebuju vedle sebe,“ dodala.
Objala jsem ji dřív, než se stačila pořádně zeptat. Poslední roky si nepřála nic tak nahlas, abych mohla mít radost s ní. Po rozvodu se dlouho držela stranou a o novém vztahu mluvila opatrně. Michal žil v Olomouci a do našeho města se přestěhoval teprve v létě. Znala jsem ho ze dvou fotek z výletu, na obou měl čepici a sluneční brýle. Věděla jsem, že je mu jednapadesát a že jí nosí do práce polévku, když má dlouhý den.
To poslední se mi na něm líbilo.
První společnou večeři domluvila Bára na následující čtvrtek. Přišla jsem k ní s lahví vína a ještě v předsíni si stěžovala na déšť. On vyšel z kuchyně s utěrkou v ruce. Poznala jsem ho podle hlasu dřív, než mi došlo, jak málo se vlastně změnil. V bývalé práci nosil vousy. Teď byl oholený a čekal, až mu podám ruku.
„My se známe,“ řekla jsem.
Přikývl. „Z expedice. To je doba.“
Byly to tři roky. Mně nepřipadaly jako doba, která už dovoluje takhle volně mávnout rukou, ale Bára stála mezi námi a usmívala se nad tím, jak je svět malý. Svlékla jsem si kabát. Myslela jsem jen na to, abych neupustila láhev, kterou jsem pořád držela za hrdlo.
U večeře jsem mluvila hlavně na Báru. Michal se ptal na mou novou práci a já odpověděla jednou větou. Pamatoval si, že jsem odcházela do menší firmy. Já jsem si pamatovala, jak před ostatními četl moje chybně napsané poznámky k objednávce a po každé větě se zeptal, zda někdo rozuměl. Tehdy jsem se usmívala, aby nebylo ještě trapnější ticho.
Usmívala jsem se i u Bářina stolu.
Nebyl můj vedoucí. Seděl naproti mně a měl na starosti dopravu. Občas jsem něco pokazila a on po mně musel dohledávat čísla, to nepopírám. Jenže z oprav se postupně stalo představení. Při poradě stačilo, aby řekl, že teď přijde moje oblíbená část, a několik lidí už se rozesmálo. Jednou přelepil na mém šanonu jméno cedulkou „Ověřit dvakrát“. Nechala jsem ji tam do konce směny, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak rychle ji strhnu.
Bára o té práci věděla. Nosila jsem si ji domů v podobě bolestí břicha před pondělkem a dlouhých telefonátů, ve kterých jsem jí tvrdila, že vlastně o nic nejde. Neříkala jsem jí jména všech lidí. Michal pro ni byl ten kolega, kvůli kterému jsem jednou zrušila společné kino, protože jsem nedokázala přestat brečet.
Když jsem po večeři vstala k odchodu, podal mi kabát. Poděkovala jsem mu. Celou cestu domů jsem se pak vracela k tomu poděkování, jako by právě ono bylo nejhorší věcí večera. Ne to, že jsem nic neřekla. To, že jsem znovu tak ochotně udělala všechno, aby se nikdo necítil nepříjemně.
Bára mi zavolala ještě ten večer. Poznala prý, že se něco stalo, a chtěla vědět co. Řekla jsem jí to hned. Mluvila jsem rychle, bez pořadí, a ona mě nepřerušovala. Když jsem skončila, slyšela jsem, jak si odsunula židli. Zeptala se, jestli myslím opravdu jeho.
„Ano. To je on.“
Chvíli mlčela. Potom řekla, že mi věří. Nezeptala se, jestli jsem nebyla příliš citlivá. Nezačala vypočítávat, co pro ni dělá dobrého. Právě proto jsem se ještě během toho hovoru uklidnila natolik, že jsem jí nabídla řešení, o které si neřekla.
„Na svatbě to snad zvládnu. Nebude nás tam tolik.“
Teď tu větu slyším pokaždé, když si vzpomenu na její úlevu. Nevnutila mi ji. Vyslovila jsem ji sama, protože jsem se bála pauzy, která by přišla, kdybychom žádné řešení neměly. Bára se zeptala, zda jsem si jistá. Odpověděla jsem, že nechci dělat problémy.
„Ty je neděláš,“ řekla. Přesto jsme pak obě pokračovaly, jako by to nejdůležitější už bylo domluveno.
Během dalších dnů jsem jí pomáhala vybírat květiny a poslala fotografii saka, které jsem si chtěla vzít. Michala jsem v těch zprávách skoro neviděla. Bára psala, že potřebuje potvrdit počet lidí na oběd, že jí sestra nabízí dort a že má obavy z počasí. Bylo snadné být znovu její kamarádkou, když přede mnou ležely věci, na které jsem uměla odpovědět.
Potom se ozval on. Bára mu předala moje číslo až poté, co se mě zeptala, jestli smí. Souhlasila jsem. Čekala jsem, že když konečně uslyším omluvu, přestane se mi při jeho jméně stahovat žaludek. Připadalo mi rozumné dát mu možnost říct něco jiného než tehdy.
Zavolal v neděli odpoledne. Nepokoušel se tvrdit, že jsme se v práci přátelili. Řekl, že ze mě dělal terč a že to bylo zbabělé. Ta slova mě překvapila. Měla jsem připravené odpovědi na výmluvy, ale on mi je nenabídl. Omluvil se i za cedulku na šanonu, kterou jsem Báře připomněla.
„Nemusíš mi říkat, že je to dobrý,“ dodal.
Tak jsem mu to neřekla. Poděkovala jsem za zavolání a potom jsme oba chvíli poslouchali ticho. Neptal se na svatbu. To jsem na něm dokázala ocenit, jenže ocenění nebylo nic příjemného. Měla jsem pocit, že mi ubývají důvody, kterými bych mohla vysvětlit, proč se pořád nechci postavit vedle něj.
Čekala jsem, že po hovoru zavolám Báře. Neudělala jsem to. Věděla jsem, že se zeptá, jak mi je, a já jí nedokázala nabídnout úlevu, kterou by si přála. Poslala jsem jen zprávu, že jsme spolu mluvili. Odpověděla srdíčkem a já se na něj dívala déle, než bylo potřeba.
Pak jsem začala smlouvat s tím jedním dnem. Nemusím s ním přece sedět u oběda. Na fotografiích se můžu postavit k Báře z druhé strany. Při podpisu se podívám na papír, při přípitku na ni. Znělo to proveditelně. Vždycky jsem se dostala až k večeru a teprve potom si všimla, kolik únikových cest jsem musela vymyslet pro dvanáct lidí.
Bála jsem se ale také toho, co by přišlo, kdybych odmítla. S Bárou jsme spolu přežily její rozvod i mou nemocnou mámu. Věděla, kam mi nesahat v kuchyni, protože se zásuvka špatně zavírá, a já poznala podle prvního slova do telefonu, jestli potřebuje mluvit, nebo jen chvíli slyšet někoho jiného. Nechtěla jsem se stát člověkem, kterého ve svatební den postrádala.
Týden před obřadem jsem si doma zkoušela oblečení. Tmavé kalhoty, krémová halenka, sako. Nic přehnaně slavnostního, tak jsme se domluvily. Postavila jsem telefon na polici a zapnula samospoušť. Na snímku jsem si prohlédla ramena saka a potom vlastní obličej. Na druhou fotku jsem se usmála.
Ten výraz jsem znala.
Začala jsem ho upravovat, jako by šlo o límec. Méně zubů. Nezvedat tolik bradu. Uvolnit ramena. V hlavě jsem měla Báru v šatech a vedle ní Michala, který mě vyzve, ať jdu blíž, abych se vešla do záběru. Při té představě jsem se posunula před telefonem o krok stranou. Byla jsem v pokoji sama a stejně jsem mu dělala místo.
Sundala jsem sako a zavolala Báře. Neřekla jsem rovnou, že nepřijdu. Znovu jsem začala vymýšlet, jak bych tam mohla být jinak. Bez společné fotografie. Jen na obřad. Třeba by za svědkyni mohla jít její sestra a já bych seděla někde vzadu. Bára mě nechala domluvit a potom se zeptala, jestli se můžeme sejít.
Přišla druhý den ke mně. Bez svatebních věcí, bez seznamu. Měla na sobě starý modrý svetr, ve kterém u mě tolikrát seděla, a právě to mi skoro vzalo odvahu. Uvařila jsem čaj, ale ona si ho nechala stát před sebou. Řekla, že nechce čekat na ráno před obřadem, kdy zjistíme, že už to nejde.
„Mně s ním je dobře,“ řekla. „A věřím ti, že tobě s ním bylo hrozně. Já teď nevím, co s tím.“
Chtěla jsem po ní, aby našla odpověď, která mi ušetří rozhodnutí. Možná kdyby řekla, že jsem nespravedlivá, dokázala bych se zlobit. Jenže seděla naproti mně a nebrala mi nic z toho, co se stalo. Současně se kvůli tomu nepřestala chtít vdávat.
„Dokázala bys nám tam upřímně popřát?“ zeptala se pak.
Neptala se, jestli se ovládnu. To bych dokázala. Uměla bych jí podržet kytici, připomenout kabelku a najít kapesník, kdyby ho potřebovala. Jen jsem věděla, že kdyby Michal položil ruku na moje rameno a řekl, že je rád, že jsme to zvládli, zase bych ztuhla. A ona by se na nás musela dívat.
„Tobě přeju, abys byla šťastná,“ odpověděla jsem.
Bára sklopila oči k hrnku. Po chvíli jsem řekla nahlas, že za svědkyni nepůjdu a nepřijdu ani jako host. Poprvé jsem k tomu nepřidala náhradní možnost.
„Tak já poprosím sestru,“ řekla.
Přikývla jsem. Ulevilo se mi tak rychle, až jsem se za to zastyděla. Ona si vzala čaj, který už musel být vlažný, a vypila několik doušků. Ještě jsme spolu seděly, ale neměly jsme žádné běžné téma, pod které by se ten rozhovor dalo schovat.
Při odchodu mě objala. Chytila jsem ji pevněji, než jsem chtěla. Chvíli jsme stály mezi botníkem a dveřmi, potom si přitáhla kabelku na rameno a já ustoupila, aby mohla projít.
V sobotu jsem věděla, v kolik začíná obřad. Zrovna jsem byla v drogerii a držela dvě různě velká balení pracího prostředku. Snažila jsem se porovnat cenu za litr, ale čísla mi nic neříkala. Podívala jsem se na čas a větší balení vrátila. Pak jsem šla zaplatit. Nechtěla jsem strávit celé dopoledne sledováním hodin.
Večer mi poslala jednu fotografii. Byla na ní sama, před radnicí, kytici držela trochu nakřivo. Napsala jen, že už je vdaná. Byla jsem ráda, že mi neposlala společnou fotku. Pak mě napadlo, jestli ji nevybírala právě kvůli mně, a zabolelo mě to. Odpověděla jsem, že jí to sluší. Byla to pravda, ale na celý náš vztah ta krátká zpráva nestačila.
V dopise jsem jí nepřipomínala práci ani Michalovu omluvu. Napsala jsem, že mě mrzí moje první ujištění, že to zvládnu, protože se o ně opřela a já jí ho pak vzala. Přidala jsem, že bych se rozhodla stejně, i kdybych mohla ten poslední týden vrátit. Nechtěla jsem, aby si mou lítost spletla s tím, že měla ještě naléhat.
Dlouho jsem hledala poslední větu. Všechno, co slibovalo brzkou kávu, mi připadalo stejně snadné jako ten první souhlas na lavičce. Nakonec jsem napsala jen, že mi chybí. Obálku jsem zalepila dřív, než jsem k tomu stačila přidat podmínky, za kterých bych ji chtěla zpátky.
Zatím neodpověděla. Nevím, jestli se ještě naučíme být si blízké, když člověk, s nímž chce žít, zůstává pro mě někým, vedle koho se musím hlídat. Pořád mám chuť jí zavolat a říct něco, co tu vzdálenost zmenší. Jen už jí nechci znovu slíbit, že něco vydržím, abych o ni nepřišla.
