Článek
Zeměpis jsem učila třicet čtyři let. Do kabinetu jsem si nosila vlastní knihy a vkládala do nich poznámky k hodinám. Po odchodu do důchodu jsem si celou svou sbírku odvezla domů.
Sedm let stála v pracovně. Občas jsem utřela police a narovnala svazek, který někdo při návštěvě vytáhl. Jinak jsem je neotvírala.
Když jsme potřebovali místo na rozkládací postel pro vnuky, napadlo mě nabídnout knihy škole. Nová učitelka Lenka byla po telefonu milá. Domluvily jsme si předání.
Většinu mi nechala v krabicích
Přinesla jsem čtyři krabice. Lenka se mnou knihy prohlédla a stranou odložila tři o krajině našeho kraje.
„Tyhle bych ráda využila. Ostatní si prosím odvezte.“
Podala mi atlas, který jsem kdysi sháněla několik měsíců.
„Je skoro jako nový,“ řekla jsem.
„To ano. Jen pro běžnou práci potřebujeme aktuální vydání. A na srovnávání starých map už nějaké máme.“
Připadala jsem si jako člověk, který přivezl nepotřebné věci a teď čeká, že mu za ně někdo poděkuje.
„Já z nich odučila celé ročníky.“
Lenka přikývla. Neodporovala mi, což mě podráždilo ještě víc.
Než jsem odešla, nabídla jsem, že dětem jednu hodinu připravím sama. Chtěla jsem jí ukázat, jak se s těmi knihami dá pracovat.
Domluvily jsme se na úterý. Lenka měla zůstat ve třídě se mnou.
Poznámky jsem měla připravené
Doma jsem našla starý pracovní list o cestování po Evropě. Úkoly jsem prošla podle svých atlasů. Na ty, se kterými dnes pracují děti, jsem se Lenky nezeptala.
Manžel se zeptal, jestli se těším.
„Aspoň uvidí, že nemusí mít všechno na obrazovce,“ odpověděla jsem.
Do školy jsem přišla s předstihem. Na chodbě visely jiné nástěnky, ale ve třídě jsem se rychle rozkoukala. Děti si rozdělily atlasy a já začala vysvětlovat první úkol.
Chvíli šlo všechno tak, jak jsem si představovala. Jeden chlapec nemohl najít město, vedle něj mu spolužačka ukázala rejstřík.
Potom se přihlásil kluk u okna.
„Paní učitelko, máme u té cesty počítat jeden stát, nebo dva?“
Přišla jsem k jeho lavici.
Ukázal mi mapu v mém atlasu a vedle otevřený školní. Stejná oblast v něm měla jinak zakreslenou hranici.
Odpověď nebyla v mém sešitě
První chvíli jsem chtěla říct, ať pracují jen s tím, co jsem jim rozdala. Už jsem tu větu měla připravenou.
Lenka vstala od zadní lavice.
„Můžeme dát obě mapy vedle sebe,“ nabídla.
Chlapec pořád čekal. Nedělal si ze mě legraci. Potřeboval dokončit úkol, který jsem mu zadala.
„Máte pravdu, ten list jsem měla upravit,“ řekla jsem.
Vzala jsem ze stolu nový atlas. Společně jsme porovnali mapy a našli rozdíl i v dalších úkolech. Některé jsme změnili, jeden jsem nechala úplně vynechat.
Na připravený závěr už nezbyl čas. Když zazvonilo, děti odevzdaly atlasy a já je začala skládat do tašky.
Lenka mi přidržela ucho tašky, abych do ní dostala poslední svazek.
„Neměla jsem vám to dokazovat na dětech,“ řekla jsem.
„Mohly bychom se příště podívat na přípravu spolu.“
Poděkovala jsem. Další hodinu jsem si ale hned nedomluvila. Potřebovala jsem si přiznat, proč jsem o tu první tolik stála.
Knihy jsem odvezla domů
Večer jsem vytáhla svůj pracovní list z tašky. Na okraji byly moje dávné poznámky i nové opravy. Poprvé jsem viděla obojí najednou.
Některé knihy jsem si nechala. Ostatní zůstaly zatím v krabicích. Už jsem je škole znovu nenabízela.
Za měsíc jsem Lence napsala, jestli by se jí na jaře hodila vycházka k řece. Měla jsem odtud vlastní fotografie a pamatovala si, kudy vedla cesta před úpravou nábřeží.
Odpověděla, že ano, a pozvala mě nad plán trasy. Tentokrát jsem se nejdřív zeptala, co právě probírají a na co mají děti navázat.
Na schůzku jsem přinesla několik fotografií. Lenka dvě vybrala a jednu vrátila. Zamrzelo mě to, ale další jsem jí nenutila.
Pořád mi není příjemné, že část mé pečlivě uchovávané knihovny už škola nevyužije. Neznamená to však, že byly zbytečné roky, kdy jsem ji používala. Jen jsem tehdy ve třídě potřebovala otevřít i jinou knihu než tu svou.
