Článek
Je pátek večer. Přepočítávám poslední řádek, přestože v něm žádná chyba není. Jsem účetní. Kdyby se daly city srovnat do sloupců, měla bych dnes uklizeno i v hlavě.
Po rozvodu jsem zůstala v pronájmu nad rušnou křižovatkou. Nevadila mi malá kuchyň ani cizí skříně. Vadilo mi, že při každém telefonátu majitele ztuhnu a čekám, jestli nebude byt potřebovat pro někoho z rodiny. Chtěla jsem konečně řešit vlastní rozbitý kohoutek.
Před necelými dvěma týdny jsem našla dva pokoje s oknem do dvora. Do práce pěšky, do koupelny se vešla pračka a u kuchyňské stěny mohl stát můj stůl. Ten jsem po rozvodu nechala u sestry, protože do pronájmu neprošel přes úzkou předsíň.
Na první prohlídku přišel i Roman. Majitel omylem zapsal dva zájemce na stejnou hodinu a nabídl nám, že můžeme projít byt společně. Roman mě pustil první. Jen ustoupil ze dveří a přidržel je, zatímco jsem zápasila se zipem mokré bundy.
Pršelo. Měla jsem přilepené vlasy na čele a v botě vlhkou ponožku. Na seznámení ideální stav.
Roman se ptal na sklep, já na zálohy. Když jsem vytáhla papírek s rozměry stolu, nabídl mi svůj metr. Přidržel konec u zdi a já odečetla číslo. Stůl by se vešel. Přesně v tu chvíli jsem začala byt chtít tak silně, až mě to samotnou překvapilo.
„Tak dobrý?“ zeptal se.
Musela jsem se usmívat dost nápadně.
Po prohlídce jsme se schovali do kavárny naproti. Roman měl mokré rameno a na brýlích drobné kapky. Sundal si je a já si poprvé všimla, že má kolem očí světlé řasy. Taková maličkost. Ještě večer jsem si ji pamatovala lépe než stav oken.
Řekl mi, že mu před dvěma lety zemřela žena. Dům už prodal, dočasně bydlel u bratra a hledal něco malého, kam nebude vozit nábytek ze všech pokojů. Nevyprávěl mi celý svůj život. Já mu taky nezačala líčit rozvod. Bylo příjemné, že jsme oba mohli po několika větách přestat.
Pak jsme se začali škádlit kvůli zařízení bytu.
On by do menšího pokoje dal knihovnu. Já postel. On chtěl v kuchyni jen úzký pult, já svůj stůl. Smáli jsme se tomu, jak rozhodně obhajujeme nábytek v místnostech, které nám nepatří.
„Tak hlavně ať tam nebydlíme oba,“ řekla jsem.
Zvedl oči od hrnku. A já se začervenala, protože ta věta najednou zněla jinak, než jsem zamýšlela.
Čísla jsme si vyměnili kvůli odkazu na fotografie bytu. Aspoň tak jsem si to vysvětlovala. Roman mi večer poslal zprávu, že našel v inzerátu ještě obrázek sklepa. Odpověděla jsem, že sklep vypadá jako místo, kde se uchovávají nevyřízené životní záležitosti.
Napsal, že tam tedy bude mít plno.
Usnula jsem s telefonem na vedlejším polštáři. Ve dvaapadesáti. Ráno jsem ho raději hned dala nabít do kuchyně, jako by mě tam nemohl prozradit.
Během následujícího týdne jsme si psali o obyčejných věcech. Poslal mi fotografii psa svého bratra, který mu spal v otevřeném kufru. Já jemu svůj stůl u sestry, zavalený krabicemi. Roman napsal, že kvůli tomu stolu rozumí mému zájmu o byt.
Četla jsem si tu větu několikrát.
Na druhou prohlídku nás majitel pozval toto úterý. Tentokrát jsme přišli postupně, ale Roman na mě počkal venku. Chtěla jsem si ještě přeměřit dveře a on mi znovu půjčil metr. Když mu zazvonil telefon, sklidila jsem metr i s pouzdrem do kabelky a šla za ním z bytu. Při loučení jsme na něj zapomněli.
Před domem jsme stáli blízko u sebe. Voněl po mýdle a měl rozepnutý kabát, přestože už byl nepříjemný podzimní chlad. Řekl, že by mě rád viděl i někde jinde. Odpověděla jsem, že já jeho taky. Byla to prostá věta a překvapilo mě, jak těžko se vyslovovala.
Večer přišel e-mail. Majitel měl více zájemců a požádal všechny o konečnou nabídku do čtvrtka. Žádné další přihazování, napsal. Vybere si a ozve se.
Zavolala jsem Romanovi.
„Tobě to taky přišlo?“
„Jo. Asi cenu trochu zvednu.“
Několik vteřin jsem poslouchala, jak někde u něj cvakají dvířka. Pak jsem se zeptala o kolik. Nechtěl mi říct přesnou částku. Já mu svou taky neřekla, ale jeho opatrnost mě bodla.
„Myslela jsem, že víš, jak moc o ten byt stojím.“
„Vím. Já o něj stojím taky.“
Řekl to klidně. Bez omluvy. Mně se přesto sevřel žaludek, jako by mi právě oznámil, že na naše psaní celou dobu neměl čas.
Ukončila jsem hovor s tím, že ještě musím pracovat. Nemusela jsem. Seděla jsem u počítače a představovala si ho v kuchyni, kde měl stát můj stůl. Nejhorší bylo, že jsem mu předtím sama vyprávěla, kam odpoledne dopadá slunce. Teď jsem měla pocit, že jsem mu pomáhala vybrat můj domov.
Jeho zprávu na dobrou noc jsem nechala bez odpovědi.
V noci z úterý na středu jsem skoro nespala. Ráno jsem udělala chybu v tabulce, kterou bych jindy viděla okamžitě. Zavřela jsem ji, došla si pro vodu a na papír napsala, kolik mi musí zůstat po koupi a stěhování.
Pak jsem začala škrtat. Nová skříň počká. Malování zvládnu se sestrou. Sedačka může být z druhé ruky. Částku jsem zvýšila, ale poslední rezervu nechala být. Dívala jsem se na nabídku tak dlouho, až mě rozbolely oči, a potom ji poslala.
Romanovi jsem nenapsala.
Teprve večer mi došlo, jak ráda bych věděla, kolik nabídl on. Ne proto, abych měla jistotu, že jsem ho překonala. Aspoň jsem si to tvrdila. Měla jsem chuť ho slyšet, a současně jsem se bála, že mi během hovoru uklouzne něco o jeho knihovně.
Majitel mi zavolal dnes odpoledne. Vybral jiného kupce, který nabídl víc. Poděkovala jsem, zeptala se, zda je rozhodnutý, a hovor skončil.
Po návratu z práce jsem zůstala sedět v kabátu. Neměla jsem ani sílu zout si boty. Potom mě napadlo zavolat Romanovi a pogratulovat mu takovým tím hlasem, ze kterého člověk pozná přesný opak.
Naštěstí mi nejdřív přišla jeho zpráva.
Já nic. Mrzí mě to. Jak jsi dopadla ty?
Cítila jsem úlevu. Ošklivou, krátkou úlevu, že se tam nenastěhuje místo mě. Jenže pak jsem znovu otevřela fotografii kuchyně. Můj stůl bude dál u sestry a v pondělí ráno mě zase vzbudí auta pod oknem. Romanova prohra na tom nezměnila vůbec nic.
Odepsala jsem mu, že byt nezískám ani já. Potom jsem vytáhla z kabelky jeho metr a položila ho vedle výpočtu.
Teď ho držím nad stolem a posouvám palcem kovovou sponu. Můžu ho prostě poslat. Vyžádat si adresu zprávou a celé to vyřídit stejně úhledně jako nepovedenou objednávku.
Místo toho volám.
Roman se ozve skoro hned. Řeknu mu o metru a on se zasměje, že už kvůli němu prohledal celé auto. Pak oba mlčíme. Přes telefon se to mlčení nedá schovat za hrnek ani za prohlížení dvora.
„Čekala jsem, že kvůli mně nepřihodíš,“ přiznám.
„To jsem pochopil.“
„A já přitom přihodila taky.“
Neuleví mi nějakou hezkou větou. Jen řekne, že ho mrzelo, jak jsem přestala odpovídat. Opřu si čelo o dlaň a omluvím se. Tentokrát bez vysvětlování, jak těžké je najít byt. To věděl i bez mého vyprávění.
Zeptám se ho na zítřek. Navrhnu výstavu fotografií, na kterou už dlouho chci. Roman chvíli hledá v kalendáři a pak souhlasí.
„A metr přines,“ dodá. „Ještě se bude hodit.“
V sobotu čekám před galerií s kabelkou přes rameno. Když Roman přichází, zase si všimnu těch světlých řas. Je mi trochu trapně a trochu horko. Podám mu pouzdro a on ho strčí do kapsy.
Uvnitř si koupíme každý vlastní vstupenku. U první fotografie se zastaví tak náhle, že do něj málem vrazím. Je na ní dům s oprýskanou fasádou a člověk by čekal, že zrovna dnes projdeme rychle dál. Roman ale ukáže na kočku v přízemním okně. Nevšimla jsem si jí. Nakloním se blíž k němu, abych viděla, kam míří jeho prst.
