Článek
Barnabáš nebyl jen pes. Byl to symbol naší společné budoucnosti. Pořídili jsme si ho měsíc po zásnubách, vybírali jsme mu jméno týdny a společně ho učili, že se nesmí čůrat na parkety. Když se náš vztah začal drolit pod tíhou stereotypu a rozdílných životních cílů, Barnabáš byl tím tmelem, který nás držel pohromadě déle, než bylo zdravé. Rozchod byl smutný, ale nevyhnutelný. „Nebudeme mu brát ani jednoho z nás,“ řekl tehdy Tomáš se slzami v očích a drbal psa za ušima. Souhlasila jsem. Připadalo mi kruté připravit psa o pána jen proto, že nám dvěma to neklapalo.
Týden u mě, týden u něj. Výměna probíhala vždy v neděli večer. Zpočátku to fungovalo. Předali jsme si vodítko, pytel s granulemi a prohodili pár zdvořilostních frází. Jenže postupem času se z předávání staly hodinové seance. Tomáš měl vždy potřebu rozebírat, jak se pes měl, co dělal, jak se na mě „smutně díval“, když jsem tam nebyla. Začala jsem si všímat vzorce. Kdykoliv jsem měla v plánu jít ven s kamarádkami nebo – nedej bože – na rande, přišla zpráva. „Bary zvrací. Asi mu nesedlo to krmivo, co jsi koupila. Mám jet na veterinu?“Nebo: „Celý den kňučí u dveří a čuchá k tvým botám, co tu zůstaly. Je mi ho líto.“
Ty zprávy byly mistrovsky zacílené na mé nejcitlivější místo – na mou vinu. Vinu za to, že jsem rozbila rodinu, i když jen tu psí. Tomáš psa nepoužíval jako zbraň, spíše jako prodlouženou ruku své vlastní osamělosti. Skrze Barnabáše mi mohl říkat věci, které by si jako hrdý muž nedovolil vyslovit napřímo. Že mu chybím. Že je sám.
Bod zlomu přišel minulý víkend. Poznala jsem Marka. Byl vtipný, charismatický a měl rád psy. Byli jsme na třetí schůzce, v kině. Telefon jsem měla v tichém režimu. Když jsme vyšli ze sálu, svítilo na displeji pět zmeškaných hovorů od Tomáše a tři fotky. Na fotkách byl Barnabáš s ovázanou tlapkou a výrazem mučedníka. „Říznul se o sklo v parku. Krvácí to. Jsem s ním sám a nevím, jak ho uklidnit, chce tebe,“ stálo v SMS.
Polil mě studený pot. Okamžitě jsem se omluvila Markovi, který jen chápavě, i když trochu zklamaně, přikývl, a jela jsem k Tomášovi. Když jsem dorazila, Barnabáš ležel na gauči. Tlapku měl obvázanou, ale když mě uviděl, vesele vyskočil a běžel mě přivítat. Nekulhal. Krev nikde nebyla. Tomáš seděl v křesle se skleničkou vína. Na stole byly dvě skleničky. „To byl jen škrábanec,“ řekl, když viděl můj vyděšený výraz. „Ale panikařil. A já taky. Díky, že jsi přijela. Dáš si víno?“
Stála jsem tam, v kabátě, s rozmazanou řasenkou a tepem dvě stě, a najednou jsem to viděla jasně. Barnabáš byl v pořádku. To Tomáš nebyl v pořádku. A já, tím, že jsem pokaždé přiběhla na zavolání, jsem tu hru hrála s ním. Nebyli jsme rozešlí. Byli jsme jen pár, který žije ve dvou bytech a komunikuje přes chlupatého prostředníka. Pes se stal rukojmím našich nevyřešených emocí. Marek, ani nikdo jiný, nemá v tomhle trojúhelníku šanci.
„Nedám,“ řekla jsem tiše a položila klíče na stůl. „Takhle to dál nejde, Tomáši.“ Od té noci vím, že musím udělat to nejbolestivější rozhodnutí od rozchodu. Střídavá péče je utopie, která prodlužuje agónii nás všech. Pes potřebuje jeden domov a my potřebujeme čistý řez. Jeden z nás se bude muset Barnabáše vzdát. Když se dívám do těch jeho hnědých, oddaných očí, rve mi to srdce. Ale vím, že pokud to neudělám, zůstanu navždy zaseknutá v meziprostoru, kde nejsem ani zadaná, ani svobodná. Někdy je největším důkazem lásky to, že necháte toho druhého jít – a v tomto případě to platí pro psa i pro bývalého manžela.
