Článek
Bylo mi dvaapadesát, když jsem na první lekci v kulturním domě omylem zamířila mezi pokročilé. U dveří jsem couvla do Pavla a polila mu rukáv minerálkou. Podal mi kapesník, přestože mokrý byl on, a ukázal na sousední sál. Tam prý mají s lidmi, kteří nevědí, kam patří, větší trpělivost.
Pracoval jako údržbář ve škole a při tanci počítal potichu. Když jsme se spletli, zastavil a začali jsme znovu. S bývalým mužem Richardem jsme se nezastavovali nikdy. Uměl mě dovést zpátky do rytmu, i když jsem netušila, co se stalo. Vedle Pavla jsem to zpočátku považovala za nedostatek.
Během deseti týdnů jsme si začali nechávat místa u stejného stolku. Po lekci jsme chodili na vzdálenější zastávku, abychom si prodloužili cestu. Jednou mě doprovodil až domů. Před brankou jsme stáli tak dlouho, že zhaslo světlo na chodbě. Políbil mě až potom a já cestou do bytu nehledala vypínač.
Na závěrečný večer mohli přijít i hosté. Richarda jsem pozvala na začátku kurzu, když jsem se bála, že mezi cizími lidmi nenajdu partnera. Po rozvodu jsme si vycházeli vstříc a on se rád předvedl na parketu. Připadalo mi hloupé pozvání odvolávat jen proto, že jsem se mezitím začala těšit na Pavla.
Pavel o pozvání věděl. Řekla jsem mu, že Richard možná přijde, a přidala ujištění, že už mezi námi nic není. Přikývl a zeptal se, jestli si dáme před večerem večeři. Dali jsme si bramboráky v restauraci naproti. Když mi pod stolem položil ruku na koleno, přestala jsem sledovat hodiny.
Richard přišel po osmé v košili, kterou jsem mu kdysi vybrala. Pochválil mi šaty, pozdravil Pavla a při prvních tónech valčíku ke mně natáhl ruku. Vstala jsem automaticky. Po prvním kole mi pošeptal, že pořád uhýbám levým ramenem. Narovnala jsem se a usmála, jako bychom znovu byli na některém z našich plesů.
Jeden tanec se protáhl na tři. U stolku jsem Pavlovi vyprávěla, jak se s Richardem dá tančit skoro poslepu. Myslela jsem to jako veselou historku. Pavel se podíval na své boty a já dodala, že on mě zase tolik nehoní. Když Richard navrhl společnou fotografii, Pavel se nabídl, že nás vyfotí. Podala jsem mu telefon a stoupla si k bývalému manželovi.
Na displeji jsem pak Richardovi ukazovala, že na první fotce zavřel oči. Smáli jsme se tomu a vybírali lepší snímek. Až když jsem telefon ukládala, všimla jsem si Pavlovy prázdné židle. U sklenice zůstal složený ubrousek. Rozhlédla jsem se po parketu, ale netančil tam.
Našla jsem ho u šatny s telefonem v ruce. Měla jsem připravené škádlení, že mi snad nežárlí na bývalého. Než jsem je vyslovila, ukázal mi potvrzení přihlášky do podzimního kurzu. Vybral si hodiny pro jednotlivce, kde se partneři střídali. Překvapilo mě, že je objednal, aniž se mě zeptal.
Řekl, že o nich uvažoval už dřív, protože ho tanec začal bavit. Po dnešku se ale bojí, že se mnou bude na parketu pořád přemýšlet, jestli právě obstál vedle Richarda. Nezvedal hlas. Nemohla jsem se schovat za jeho údajnou žárlivost. Vybavila se mi jeho ruka pod stolem a potom moje vlastní ruka, která mu podávala telefon.
Omluvila jsem se. Přiznala jsem, že se mi líbilo vypadat jako někdo, kdo všechno umí, a přestala jsem si ho všímat. Pavel telefon schoval. Neřekl, že se nic nestalo, ani mi nenabídl další tanec. Když pro mě Richard přišel, odmítla jsem ho. Překvapeně se podíval, pak pokrčil rameny a oslovil jinou ženu.
Pavel odešel před koncem. Já zůstala, dokud nezačali sklízet ubrusy. U šatny jsem mu napsala, jestli by se mnou v neděli nešel podél řeky. Bez tanečních bot. Cestou domů jsem na odpověď čekala marně. Doma jsem telefon položila vedle postele. Ještě jsem mu chtěla napsat, jak mě to mrzí, ale další zprávu jsem neposlala.
Druhý den jsem čekala v obyčejných botách
Odepsal dopoledne. Sešli jsme se ve tři a první kus cesty mluvili hlavně o počasí. Když se chodník zúžil, ustoupila jsem za něj. Počkal, až zase půjdu vedle něj. „Nevadí mi, když si zatančíš s někým jiným. Jen nechci, abys vedle Richarda zapomněla, že jsem tam taky.“
