Článek
Posledních několik let jsem si kupovala hlavně věci do kanceláře. Kalhoty, které se nemačkají, halenky, pod kterými není vidět prádlo, boty na cestu od tramvaje. Když jsem se letos na podzim přihlásila na seznamovací večer, otevřela jsem skříň a připadala si připravená nanejvýš na kontrolu dokladů. V půjčovně jsem pak stála před zrcadlem v tmavozelených šatech a nechtělo se mi zpátky do vlastního oblečení. Prodavačka mi nabídla i volnější střih. Zavrtěla jsem hlavou. V tomhle jsem měla pas, ramena a chuť někam jít.
Kolik místa potřebuji na židli?
Za víkendové půjčení jsem dala devatenáct set. U přebírání jsme prošly stav látky a domluvily pondělní vrácení. Doma jsem obal pověsila na dveře skříně, daleko od květináče i od hrnku s čajem. V pátek večer jsem si do kabelky přendala jen telefon, klíče a kapesníky. Rtěnku jsem nechala doma. Co kdyby se otiskla někam, kam nemá?
Ve vinárně byly nachystané malé stolky a židle s kovovými opěradly. Sedla jsem si opatrně na kraj. Organizátorka vysvětlovala střídání dvojic a já si pod stolem rovnala sukni. První muž se mě zeptal na práci, druhý na cestování. Odpovídala jsem a přitom hlídala skleničku vody. Víno jsem nechtěla riskovat. Z misky s občerstvením jsem si nevzala nic.
Pak si přisedl Ondřej. Měl rozepnutou manžetu a bez rozpaků si objednal obložený chlebíček. Nabídl mi polovinu. Odmítla jsem, ačkoliv jsem od oběda nejedla.
Vidí vůbec mě?
Povídali jsme si o tom, kam chodíme, když máme volné odpoledne. Přiznala jsem, že si ráda prohlížím cizí zahrady přes plot. Ne domy, ale co komu ještě kvete a kde se daří rajčatům. Ondřej řekl, že tedy musí odstranit z balkonu mrtvý rozmarýn, než mě někdy pozve. Rozesmála jsem se tak prudce, až mě šev pod žebry přitlačil zpátky do vzpřímeného sedu.
Po posledním střídání mě našel u věšáku. Zeptal se, jestli už odcházím. Neodcházela jsem. Vyměnili jsme si čísla a vrátili se k prázdnému stolku. Už nebylo potřeba během několika minut shrnout zaměstnání, zájmy a představu o budoucnosti. Vyprávěl mi, jak v létě pěstoval na balkoně dvě okurky a denně je fotografoval sestře.
Chtěla jsem se posadit pohodlněji. Posunula jsem židli, ale sukně zůstala zachycená za vyčnívající spoj opěradla. Ucítila jsem škubnutí a podívala se dolů. Na boku se otevřela trhlina, dlouhá asi jako můj palec. Zakryla jsem ji kabelkou pod stolem.
Ondřej se zarazil, až když jsem prudce vstala. „Je ti dobře? Mám zavolat organizátorku?“ Zavrtěla jsem hlavou. Řekla jsem, že musím domů, a nepočkala ani na odpověď. V šatně jsem si přetáhla kabát přes natržené šaty. Ruce se mi třásly tak, že jsem nedokázala zapnout knoflíky. Venku jsem našla jeho zprávu, jestli jsem v pořádku. Napsala jsem jen ano.
Co řeknu při vrácení?
Celý víkend visely šaty zase na dveřích. Tentokrát jsem kolem nich chodila s pocitem, že tam čeká někdo, komu dlužím vysvětlení. Představovala jsem si cenu nových šatů a prodavaččin pohled. Na Ondřejovu další zprávu jsem odpověděla, že mám hodně práce. Byla sobota a já přitom jen přepínala televizi.
V pondělí jsem v půjčovně obal ani nezavěsila. Rovnou jsem ukázala poškození a začala vysvětlovat židli. Prodavačka si přisunula lampu, prohlédla látku a zavolala kolegyni, která jim zajišťovala opravy. Pak mi nabídla opravu za šest set padesát korun. Neptala se, proč jsem nebyla opatrnější. Jen počkala, jestli souhlasím. Zaplatila jsem a dostala potvrzení. Celé to trvalo kratší dobu než moje nedělní představování té scény.
Před půjčovnou jsem Ondřejovi napsala, co se stalo. Že šaty byly půjčené, bála jsem se účtu a utekla jsem kvůli tomu. Omluvila jsem se, že jsem ho nechala bez vysvětlení. Odepsal, že ho napadlo, jestli neřekl něco hloupého. Navrhla jsem čtvrteční procházku. Souhlasil.
V čem přijdu tentokrát?
Vzala jsem si kalhoty, svetr a kabát. U zastávky jsem mu ještě jednou vysvětlovala, proč mě ta trhlina tak vyděsila. „Ty zelené šaty?“ zeptal se nejistě. Potom dodal, že si barvou vlastně není jistý.
Trochu mě to zamrzelo. Strávila jsem jejich výběrem celé odpoledne.
Pak ukázal na svůj telefon. Měl v něm fotografii balkonu. Suchý rozmarýn zmizel a na jeho místě stál prázdný květináč. „Na jaře tam potřebuju něco, co přežije moji péči,“ řekl. „Ty jsi tvrdila, že poznáš dobrou zahradu i z chodníku.“
Naklonila jsem si obrázek k sobě. V kalhotách jsem nemusela přemýšlet, kam dám nohy, a poprvé jsem se ho zeptala, jak vlastně dopadly ty dvě okurky.
