Článek
S Terezou jsme si byly blízké od jejího dětství. Moje sestra pracovala na směny a neteř u mě často trávila odpoledne. Později jsem ji poslouchala, když se pohádala doma, pomáhala jí stěhovat a po narození Matěje nosila jídlo, které se dalo ohřát jednou rukou.
Tereza začala pravidelně chodit do kostela až jako dospělá. S manželem se tam seznámila s několika lidmi, se kterými se vídali i mimo neděli. Věděla jsem, že je pro ni víra důležitá. Já do kostela nechodila a při našich setkáních jsme to nikdy nepotřebovaly řešit.
Když jsem byla malá, rodiče mě nechali pokřtít. Tím ale moje náboženská výchova skoro skončila. Doma jsme dodržovali Vánoce, babička měla nad postelí obrázek a do kostela jsme šli občas na svatbu nebo pohřeb. Tereza to o mně věděla.
Odpověděla jsem ještě dřív, než dopila kávu
O kmotrovství mě požádala jedno úterý u mě v kuchyni. Matěj spal v kočárku na chodbě a ona měla po dlouhé době před sebou kávu, která ještě nevychladla. Řekla, že by chtěla, abych u něj měla zvláštní místo, protože já ho vždycky měla u ní.
Rozbrečela jsem se. Nebylo to nic velkého, jen jsem chvíli hledala kapesník a ona se smála, že ještě ani pořádně nic neřekla. Souhlasila jsem a začala se ptát na datum, oblečení a na to, jestli potom chtějí oběd doma, nebo v restauraci.
Představovala jsem si, že budu ta teta, které jednou zavolá, až se nebude chtít s něčím svěřit rodičům. Že si ho vezmu na výlet, přijdu na narozeniny a budu ho znát i v době, kdy už nebude roztomilé miminko. Nic z toho mi nepřipadalo těžké slíbit.
Ještě večer jsem si do kalendáře napsala datum. Druhý den jsem koupila malou knížku s obrázky zvířat a začala přemýšlet o něčem, co by mu zůstalo na památku. Měla jsem radost, že mě Tereza vybrala, a nenapadlo mě zavolat jí s nějakou další otázkou.
Při chystání oběda se začalo mluvit i o dalších letech
O týden později jsme u ní počítaly hosty. Tereza chtěla mít po obřadu oběd v bytě a já nabídla, že udělám dva plechy slaného koláče. Probíraly jsme židle, talíře a místo pro kočárek. Potom mi ukázala dětskou knížku s biblickými příběhy.
Řekla, že něco takového bych s Matějem mohla později číst i já. Přikývla jsem. S přečtením příběhu jsem problém neměla. Jenže ona pokračovala, že by byla ráda, kdyby ve mně měl někoho, s kým bude moct mluvit o Bohu a kdo ho někdy doprovodí do kostela.
Zeptala jsem se, jestli myslí místo ní, když nebude moct. Odpověděla, že ne, alespoň ne hlavně. Chtěla, abych mu byla v tomhle směru blízká i sama za sebe. Třeba mu pomohla, až začne pochybovat nebo se jí nebude chtít na něco ptát.
Položila jsem seznam hostů na stůl. Řekla jsem, že si nejsem jistá, co bych mu na takové otázky odpovídala. V Boha nevěřím způsobem, o kterém mluví ona, a pravidelně s ním do kostela chodit nebudu. Přišlo mi fér říct to hned.
Tereza se přestala usmívat. Připomněla mi, že mě přece nenutí stát se někým jiným. Jen čeká, že vezmu vážně to, k čemu jsem se přihlásila. Namítla jsem, že jsem se přihlásila hlavně k Matějovi. Podle jejího výrazu to nebyla uklidňující odpověď.
Obě jsme se opíraly o stejné úterní odpoledne
Domů jsem šla s tím, že jsme se jen špatně pochopily. Večer mi ale napsala, jestli si to nechci ještě rozmyslet. Do oslavy zbýval skoro měsíc a ona potřebovala vědět, zda se mnou může počítat. Překvapilo mě, jak úředně na mě ta zpráva působila.
Zavolala jsem jí. Připomněla jsem větu o zvláštním místě v Matějově životě. Ona zase připomněla slovo kmotra. Každá jsme se vracela k části rozhovoru, kterou si pamatovala nejlépe. Od dojetí jsme tehdy přešly rovnou k barvě ubrusu.
Potom se Tereza zeptala, jestli vůbec přijdu. To mě zaskočilo víc než její předchozí výčitka. Na obřad jsem chtěla jít, i když jsem její víru nesdílela. Řekla jsem jí, že s mou účastí může určitě počítat.
Chvíli bylo ticho. Pak odpověděla, že už měla strach, jestli mi není nepříjemná celá ta událost. Ujistila jsem ji, že není. Když jsme se loučily, věděly jsme alespoň tohle. O kmotrovství jsme se ale pořád nedohodly.
Nechtěla jsem před ním jednou hledat vhodnou odpověď
Další sobotu jsem přišla k Tereze sama, bez plechů a bez seznamu věcí na oslavu. Matěj ležel na dece vedle stolu a natahoval se po látkové kostce. Sedla jsem si k němu na zem, zatímco Tereza přinesla čaj.
Řekla jsem jí, že jsem její nabídku brala jako vyjádření blízkosti. Možná i jako poděkování za všechny roky, kdy u mě byla skoro doma. Bylo mi trapně to vyslovit. Znělo to, jako bych si z jejího rozhodnutí udělala odměnu pro sebe.
Tereza si sedla naproti. Přiznala, že ji nenapadlo oddělovat naši blízkost od toho ostatního. Právě proto chtěla mě. Věřila, že když mám ráda ji a Matěje, dokážu ho podpořit i v tomhle. Nečekala, že budu znát odpověď na všechno.
Snažila jsem se jí vysvětlit rozdíl mezi tím něco nevědět a něčemu nevěřit. Kdyby se mě jednou zeptal, jestli se modlím, odpověděla bych, že ne. Nechtěla jsem dopředu slíbit, že ho povedu někam, kam sama nechodím, a potom hledat věty, které nikoho nezklamou.
Chvíli jsme mlčely. Matějovi kostka spadla pod židli a Tereza mu ji podala. Potom se zeptala, jestli tedy nechci být kmotrou. Poprvé tu otázku položila bez vysvětlování a já poprvé odpověděla bez snahy zachovat všechno najednou.
„Takhle, jak to potřebuješ, ne.“
Rozplakala se. Řekla, že ji mrzí, že musí vybrat někoho jiného. Mě to mrzelo také. Přesto se mi ulevilo víc než při předchozích rozhovorech, kdy jsme se snažily navzájem uklidnit, ale pořád jsme se míjely v tom nejdůležitějším.
Na oslavu jsem přišla se dvěma plechy
Za pár dní mi Tereza napsala, že požádala svou kamarádku Markétu, se kterou se zná z kostela. Souhlasila. Četla jsem zprávu dvakrát. Sama jsem to řešení chtěla, ale stejně mě bodlo, jak rychle moje místo obsadil někdo jiný.
Odpověděla jsem, že jsem ráda, že našla člověka, se kterým si rozumí. Potom jsem se zeptala, zda stále platí ty slané koláče. Odepsala, že ano, pokud je opravdu chci dělat. Ten dodatek mě trochu zabolel. Měla jsem pocit, že teď zpochybňuje i něco tak obyčejného.
V den křtu jsem přišla včas a sedla si vedle sestry. Markéta stála s rodiči vpředu. Chvíli jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych ten první rozhovor prostě nechala být. Nejspíš bych teď místo obřadu sledovala hlavně to, kdy přijde řada na mě a co budu muset říct.
U oběda jsem pomáhala roznést talíře a potom jsem si sedla. Tereza mi podala Matěje, aby se mohla najíst. Markéta se mě ptala na náplň do koláče a já jí vysvětlila, že cibuli nejdřív nechávám vychladnout. Pozorně poslouchala a chtěla vědět, jestli mi může někdy napsat o recept.
Byla mi sympatická. Trochu se mi ulevilo, že s ní nemusím soupeřit ani sama před sebou. Když se Matěj začal natahovat po mém talíři, přisunula mi stranou sklenici, na kterou jsem neviděla přes jeho hlavu.
Při společném focení si Tereza zavolala nejdřív Matějova tátu a kmotru. Zůstala jsem stát stranou a držela prázdnou mísu. Potom ji sestra vzala z mých rukou a poslala mě na další snímek k nim. Na té fotografii vypadám trochu strnule. Nebylo mi ještě úplně lehko.
Při hlídání už jsme kmotrovství nerozebíraly
Několik týdnů jsme si psaly méně než dřív. Nevěděla jsem, jestli Terezu nechávám vydechnout, nebo čekám, až mě sama ujistí, že jsem o nic nepřišla. Nakonec jsem jí navrhla obyčejnou návštěvu. Souhlasila a většinu odpoledne jsme mluvily o jejím návratu do práce.
Později se zeptala, jestli bych Matěje na dvě hodiny nepohlídala. S manželem potřebovali něco vyřídit a chtěli si potom v klidu sednout na oběd. Přijala jsem. Nebyla to slavnostní žádost. Otevřely jsme kalendáře a hledaly volnou sobotu.
Matěj u mě nejdřív plakal, potom usnul a po probuzení si rozmazal půl svačiny po rukávu. Převlékla jsem ho do náhradního trička. Za chvíli si při pití stáhl bryndák a polil i to. Další jsem neměla, takže jsem ho svlékla a obě trička pověsila na sušák.
Když si pro něj přijeli, seděl mi na klíně jen v plence a kalhotách a sledoval pračku. Tereza se začala smát. Prý jsem jí kdysi v koupelně udělala stejné místo na čekání, když se počurala cestou z hřiště. Na to už jsem si nepamatovala.
O křtu jsme ten den nemluvily. Tereza mi vyprávěla o obědě a já jí ukázala mokré oblečení. Při odchodu se vrátila pro zapomenutou lahvičku a ještě mi z kuchyně snědla poslední koláč. Teprve po zavření dveří mi došlo, že jsem celé dvě hodiny ani jednou nepřemýšlela o Markétě.
Kmotrou je ona. Já jsem teta Hana a u mě má Matěj zatím hlavně vlastní lžičku a dvě náhradní trička. Druhé jsem přikoupila po tom hlídání. Jedno se ukázalo jako dost odvážný odhad.
