Článek
S mladším bratrem jsme si vždycky volali několikrát týdně. Radek je kuchař, já účetní, takže naše rozhovory často skončily u jeho práce a papírů, kterým se nejradši vyhýbal. Když našel prostor pro malé bistro, měla jsem radost. Po letech cizích kuchyní měl konečně vařit podle sebe. Večer mi posílal fotky oprýskaného pultu a já mu pomáhala počítat, kolik obědů by musel denně prodat.
Strávila jsem s ním dvě soboty drhnutím dlaždiček a doma porovnávala ceny vybavení. Při rozvodu před šesti lety mi taky pomohl. Přivezl dodávku, odstěhoval mě a nechal mě tři měsíce bydlet u sebe, než jsem mohla převzít koupený byt. Přispívala jsem na domácnost, ale nájem si nevzal. Vím, že s tehdejší přítelkyní kvůli mně neměli moc soukromí. Nikdy mi to nepřipomínal.
O ručení mě požádal po telefonu. Chyběly mu peníze na vybavení a úpravy, půjčku už měl rozjednanou. Prý by potřeboval ještě můj podpis. Chtěla jsem vědět, co přesně bych podepisovala, a požádala ho o podklady. Z jeho překvapeného ticha jsem měla pocit, že s jinou odpovědí než se souhlasem příliš nepočítal. Nakonec poznamenal, že mi papíry pošle, a začal mluvit o lednici.
Seděla jsem nad nimi dva večery. Nešlo o to, že bych ho podezírala z podvodu nebo si myslela, že neumí vařit. Jen jsem nedokázala přijmout riziko, že budu jeho půjčku splácet sama. Ještě splácím byt a úspory mám na opravy a horší časy. Zavolala jsem mu, že do toho nepůjdu. Zeptal se, jestli mu tedy nevěřím. Řekla jsem, že se bojím dluhu, který bych nemusela zvládnout. Chvíli mlčel a potom odpověděl: „Dobře, chápu.“
Máma mi zavolala hned druhý den. Nejdřív zjišťovala, jestli si to nemůžu ještě promyslet, potom přišlo moje stěhování a tři měsíce u Radka. Připomněla mi i to, že mě vozil pro nábytek, když jsem neměla auto. Odpověděla jsem, že jsem mu vděčná. Prý bych mu to tedy mohla jednou ukázat. Po telefonu jsem se bránila, ale večer jsem znovu otevřela jeho zprávu s podklady. Hledala jsem v ní něco, díky čemu bych se přestala bát.
Radkovi jsem napsala, že nechci naši věc řešit přes mámu. Odpověděl jen, že jí nic nenařizoval. Na nedělní oběd jsme přišli oba. Máma položila přede mě talíř a ještě než si sedla, řekla, že nechápe, k čemu mi budou peníze, když kvůli nim přijdu o bratra. Čekala jsem, že Radek zasáhne. Seděl naproti mně a krájel maso. Když jsem se ho zeptala, jestli jí k tomu něco řekne, odložil příbor. „A co mám říkat? Já bych ti pomohl.“
V tu chvíli už jsem nedokázala jíst. Připomněla jsem mu soboty v bistru a večery nad čísly. Hned mi bylo trapně, že pomoc vyjmenovávám stejně jako máma. Ta řekla, že teď přece nejde o dlaždičky, a označila mě za sobce. Radek se na mě ani nepodíval. Odnesla jsem talíř ke dřezu a odešla. Doma jsem měla nutkání mu zavolat a vysvětlit všechno ještě jednou, ale nedovedla jsem vymyslet nic, co už neslyšel.
Za několik dní jsem mu napsala, že nabídka vést mu po otevření účetnictví pořád platí. Navrhla jsem, že si předem domluvíme rozsah a cenu. U té poslední věty jsem dlouho váhala. Napadlo mě slíbit mu práci zdarma, abych mu ukázala, že ho v tom nechci nechat. Nakonec jsem zprávu poslala tak, jak byla. Odepsal, že účetní zatím nepotřebuje a otevření odkládá. Naše pravidelné hovory ustaly. Od mámy vím, že dál chodí na směny do restaurace. Co jí říká o mně, se neptám.
Nepodepsala jsem. Jen mě děsí, jak blízko jsem k tomu měla, když jsem po mámině telefonátu znovu pročítala stejné papíry. Radek mi chybí i s řečmi o dodavatelích a připálených omáčkách. Ráda bych mu zavolala kvůli něčemu obyčejnému, ale nechci hned v první minutě znovu obhajovat svůj byt a úspory. Bojím se, že všechno, co jsme pro sebe dřív dělali, pro něj teď přestalo něco znamenat. A nevím, jak se ho na to zeptat, aniž bychom zase začali počítat, kdo komu co dluží.
