Článek
K ochotníkům jsem přišla po čtyřicítce, původně pomáhat s kostýmy. Karel mi tehdy ukázal, kde se rozsvěcí v šatně, a přinesl židli, která se nepřevracela. Sedm let jsme spolu nosili kulisy, jedli studené chlebíčky a věděli, kdo si kdy potřebuje postěžovat na práci. Oba jsme žili sami. Přesto mě nikdy nenapadlo pozvat ho jinam než na další zkoušku. Pak režisérka Eva vybrala hru o ženě, která se po letech vrací k bývalému milenci, a hlavní role dala nám.
Při první čtené zkoušce Karel hledal brýle a pletl si stránky. Pořád to byl člověk, který mi minulý týden držel štafle. Změnilo se to až ve chvíli, kdy jsme odložili texty. Stál naproti mně pod pracovním světlem, poslouchal a nechal mě dokončit dlouhou repliku. Potom ke mně natáhl ruku. Věděla jsem, že to má napsané. Stejně jsem na jeho dlaň položila svou s pocitem, že se mě právě na něco zeptal.
Doma jsem si scénu opakovala před zrcadlem. Opravdu jen kvůli představení? Další úterý jsem si oblékla halenku, kterou jsem jinak do prašného zákulisí nenosila.
Za dveřmi šatny
Začala jsem se po zkouškách zdržovat. Přerovnávala jsem ramínka a čekala, až Karel zamkne sklad. Cestou jsme mluvili o hře. Když se zeptal na mou práci, odpověděla jsem stručně a vrátila se k tomu, co nám dnes šlo. V roli jsem měla o čem mluvit. Za sebe jsem se bála i otázky, jestli by se mnou nešel na večeři.
Při středeční generálce jsme poprvé dohráli závěrečnou scénu bez přerušení. Karel mě podle domluvy objal, Eva ze sálu zavolala, že končíme, a on mě pustil. Ještě chvíli jsem cítila jeho ruku mezi lopatkami. V šatně jsem si převlékla šaty za džíny, ale nechtělo se mi odejít zase jen s batohem a poznámkami ke hře.
Dohonila jsem ho u skladu. Řekla jsem jeho jméno, počkala, až se otočí, a políbila ho. Nejdřív překvapeně ucukl, potom mi položil dlaň na tvář a polibek vrátil. Ze sálu se ozvalo bouchání židlí. Začala jsem se smát, protože jsem nevěděla, co říct. Na zastávku jsme došli za ruce.
Tam se mě zeptal, kdy jsem na něj začala myslet jinak. V hlavě jsem měla prázdno. „Některé návraty trvají déle než celé cestování,“ řekla jsem větu ze třetího obrazu. Karel se pousmál a čekal. Já už nic nedodala.
Když zapomněl odpověď
Ve čtvrtek se nám nedařilo. Karel dvakrát přeskočil repliku a při objetí mě pustil tak rychle, že Eva zvedla hlavu od poznámek. O přestávce odešel do předsálí. Šla jsem za ním, připravená říct, že na včerejšek můžeme zapomenout. Představa, že jsem pokazila kamarádství i premiéru, mě sevřela víc než první výstupy před diváky.
„Já tě chci znovu políbit,“ řekl. „Ale včera jsem se ptal tebe. A tys mi odpověděla ze scénáře.“ Kývl k jevišti. „Nevím, jestli se ti líbím já, nebo to, co tam hraju.“ Přiznala jsem, že se v roli cítím odvážnější. Žena ve hře věděla, proč se vrátila, i co chce říct. Já znala Karlovo číslo sedm let a nikdy jsem mu nenapsala, že mi večer chybí.
Zeptal se, jestli bych s ním po premiéře zašla na oběd. V pondělí pracoval poblíž jídelny, kam jsem občas chodila také. Souhlasila jsem. Do konce týdne jsme spolu nacvičovali, ale večer už jsem neprodlužovala úklid šatny. Jednou jsem mu cestou domů chtěla poslat repliku ze hry. Místo ní jsem napsala, že se na pondělí těším.
Pondělní oběd
Sobotní premiéra dopadla dobře. Po děkovačce jsme se objali stejně jako s ostatními a já odjela s Evou, zatímco Karel pomáhal uklidit sál. V pondělí jsem do jídelny přišla dřív. Na svetru jsem měla skvrnu od kávy a schovávala ji popruhem kabelky. Karel dorazil s rozbitým deštníkem. Chvíli jsme oba mluvili příliš hlasitě a potom vůbec.
Vyprávěl mi o sousedovi, kterému o víkendu pomáhal stěhovat lednici. Já mu řekla, že jsem se v pátek rozhodla přihlásit na jiné místo v práci. Zeptal se, co mě k tomu přimělo. Tentokrát jsem odpověděla podrobněji než ve dvou větách cestou na autobus. Karel si odsunul prázdný talíř a poslouchal.
Po obědě musel zpátky. U východu jsme se zastavili a překáželi lidem s tácy.
„Dáme to znovu?“ zeptala jsem se. „Třeba ve čtvrtek?“
Karel souhlasil. Pak jsme oba uhnuli na stejnou stranu a málem do sebe vrazili. Chytila jsem ho za rukáv a políbila ho.
