Článek
„Radkovi pošlu tři sta tisíc. Tobě jsme tenkrát dali taky tolik,“ oznámila máma, když odnášela ze stolu talíře.
Bratr seděl naproti mně a přikývl. O penězích zřejmě věděl. Já se právě dozvěděla nejen částku, ale i to, že tím má být mezi námi všechno vyrovnané.
„Jenže tehdy se za ně dalo pořídit něco jiného,“ řekla jsem.
Máma se zastavila u dveří do kuchyně. „Pořád je to tři sta tisíc.“
Před patnácti lety mi s tátou pomohli koupit malý byt. Bez jejich peněz bych na něj tehdy nedosáhla. Tátu jsme mezitím pochovali, byt jsem po rozvodu prodala a peníze vložila do jiného. Část jeho dnešní hodnoty tak opravdu začínala u rodičovského daru.
Radek zůstal dlouho v nájmu. Nejdřív se stěhoval za prací, potom s partnerkou hledali bydlení poblíž její dcery. Teď měli vybraný byt a máma jim chtěla přispět z úspor.
„Já ti to přeju,“ obrátila jsem se k němu. „Jenom říkám, že stejné číslo po tolika letech není totéž.“
„Tak co navrhuješ?“ zeptal se.
To jsem ještě nevěděla. Vybavila jsem si ale vlastní koupelnu, na kterou jsem druhý rok odkládala peníze. Radek teď dostane částku najednou. Já si každou větší opravu rozpočítávám na měsíce. Že jsem kdysi stejnou úlevu zažila díky rodičům, jsem v tu chvíli odsunula.
Každý jsme počítali jinou výhodu
Doma jsem si otevřela tabulku. Napsala jsem do ní rodičovský dar, tehdejší cenu svého bytu a cenu toho, který kupoval Radek. Zkoušela jsem různé poměry a pokaždé mi vycházelo něco jiného.
Hledala jsem výpočet, ze kterého by mi vyšly další peníze. Tehdy jsem tomu říkala spravedlnost. V úterý jsem mámě zavolala a řekla, že by mi mohla přidat sto padesát tisíc.
„To jsi spočítala jak?“ zeptala se.
„Ber to jako kompromis.“
Ani jsem nevěděla, mezi čím ten kompromis dělám. Za sto padesát tisíc bych ale mohla konečně začít řešit koupelnu. Nabídku od řemeslníka jsem měla uloženou vedle té své tabulky.
Máma neřekla ne. Zeptala se, jestli bychom s ní v pátek dopoledne zašli do banky. Chtěla peníze vyřídit osobně a potom nás pozvat na oběd. Souhlasila jsem. Její ochotu jsem si vyložila jako souhlas s tím, co říkám.
Večer zavolal Radek.
„Ty chceš doplatek za to, že jsi dostala peníze první?“
Vysvětlovala jsem mu rozdíl cen. On začal počítat nájem, který celá léta platil. Připomněl mi, že jsem svůj první byt prodala se ziskem. Namítla jsem, že jsem mezitím také splácela a opravovala.
„A já jsem těch patnáct let bydlel zadarmo?“ zeptal se.
Pak přiznal, že mámě sám před časem říkal, jak málo mu dnes tři sta tisíc pomůže. V tu chvíli mi to připadalo jako důkaz jeho dvojího metru. Vlastní požadavek jsem dál vysvětlovala jako rozumné dorovnání.
Položili jsme telefon bez domluvy. Máma nám druhý den poslala čas schůzky a adresu pobočky. Připsala, že rezervovala stůl pro tři. O částkách už nepsala.
V bance se máma zeptala na dva převody
V pátek si mezi nás sedla s kabelkou na kolenou. Když se pracovnice zeptala, s čím přichází, vytáhla papír se dvěma čísly účtů. U Radkova měla napsáno tři sta tisíc, u mého sto padesát.
„Oboje ze spořicího?“ zeptala se pracovnice.
Máma přikývla a posunula k ní papír. Zahlédla jsem ještě třetí číslo, které měla pod částkami poznamenané tužkou. Čtyři sta osmdesát tisíc.
„To jsou všechny tvoje úspory?“ zeptala jsem se.
„Ano. Jiné nemám. Ještě mi zůstane třicet.“
Radek se přestal opírat o židli.
Myslela jsem, že máma má něco stranou. Tím neurčitým slovem něco jsem si vysvětlovala všechny roky, kdy odmítala dražší dovolenou nebo říkala, že nová kuchyň ještě počká. Nikdy nám výši úspor neříkala. Já se neptala, dokud jsem po ní nechtěla část z nich.
„Mami, to nemusíš posílat dneska,“ řekl Radek.
„Chci to mít hotové. Ať už nemusíme řešit, kdo dostal víc.“
Pracovnice nechala papír ležet a počkala, než se domluvíme. Požádala jsem mámu, abychom zatím žádný převod nedělali. Vyšli jsme ven a místo restaurace zamířili na lavičku u parkoviště.
Řekla jsem mámě, ať mi těch sto padesát neposílá. Namítla, že jsem o ně přece žádala. Nemohla jsem tvrdit, že mě špatně pochopila.
„Žádala. Chtěla jsem je na koupelnu. Ale nevěděla jsem, že ti pak skoro nic nezůstane.“
Radek chvíli mlčel. Potom řekl, že jim na koupi bytu stačí příspěvek dvě stě tisíc. Zbytek chtěli použít na vybavení. To může počkat. Máma se ho dvakrát zeptala, jestli si je jistý.
Vrátili jsme se do banky až po obědě. Máma se rozhodla poslat Radkovi dvě stě tisíc a zbytek ponechat sobě. Na papíře upravila jeho částku a škrtla částku u mého jména. Já jsem k tomu přeškrtla číslo svého účtu.
S bratrem se od té doby bavíme normálně, jen o penězích opatrněji. Pořád si myslí, že jsem chtěla další dar za výhodu, kterou jsem už dávno využila. Já pořád nevěřím, že stejné částky v různých letech znamenají stejnou pomoc.
Z toho mi ale nárok na doplatek nevzniká.
Koupelnu jsem zatím neobjednala. Při dalším hovoru se mě máma zeptala, jestli se kvůli tomu nezlobím. Řekla jsem, že ne. Mrzí mě, že se na to vůbec musela ptát. A při příští návštěvě jí nechci znovu vysvětlovat, proč jsem vlastně měla pravdu.
