Článek
Tu neděli stál Petr v předsíni a pořád držel bundu v ruce. Na sporáku přetékala voda z brambor, ale ani jeden jsme se nepohnuli.
„Mami, já přece nechtěl,“ řekl.
„Tak mi ji vrať.“
Díval se na mě a já věděla, že to nedokáže. Přesto jsem tu větu zopakovala. Potom jsem mu otevřela dveře.
Ještě včera ráno jsme spolu seděli u snídaně. Přinesl rohlíky a slíbil, že mi pomůže s telefonem, který už nechtěl ukládat ani fotografie. Teď jsem ho nemohla vystát.
Kvůli devatenácti vteřinám.
Nezapomeň na citrony
Moje sestra Eva zemřela v únoru. Bylo jí osmapadesát a ještě týden předtím jsme plánovaly, že spolu vymalujeme její kuchyň. V předsíni jí zůstaly dva vzorníky barev.
Poslední hlasovou zprávu mi poslala cestou z práce.
„Hani, kup prosím tě citrony. Já mám rybu, ale citron ani jeden. A neber tu síťku, půlka je vždycky měkká. Tak zatím.“
V pozadí zacinkala tramvaj. Na konci se krátce zasmála, asi něčemu, co jsem neviděla.
Zpočátku jsem si zprávu pouštěla, jen když se mi hodně stýskalo. Později každý večer, než jsem zhasla v kuchyni. Přesně jsem věděla, kdy se nadechne a na kterém slově jí hlas trochu přeskočí.
Petr jednou navrhl, že mi nahrávku uloží ještě jinam. Zrovna odcházel a já mávla rukou. Příště. V telefonu ji přece mám.
Prázdné místo
Tu sobotu syn promazával přílohy ve starých rozhovorech. Seděla jsem vedle něj, loupala jablko a odpovídala, co může pryč. Videa z dovolené, která mám v počítači. Fotky účtenek.
Pak jsem šla pověsit prádlo.
Když jsem večer otevřela rozhovor s Evou, zpráva chyběla. Podala jsem Petrovi telefon tak prudce, až mi spadl na stůl.
Nejdřív tvrdil, že ji určitě najde. Potom zmlkl. Přiznal, že při mazání příloh omylem smazal i její nahrávku. Hledal ji v telefonu a ptal se, jestli jsem si ji někdy neposlala do počítače. Žádnou další kopii jsem neměla.
V neděli přijel s notebookem a zkoušel hledat znovu. Nakonec ho zavřel.
„Říkala jsem ti, jak je důležitá.“
Přikývl. To mě rozčilovalo skoro stejně jako jeho omlouvání. Tehdy jsem ho poslala pryč.
Další tři dny jsem mu nezvedala telefon. Když napsal, jestli může přijít, odpověděla jsem, že nemám čas. Přitom jsem seděla u stolu a otevírala pořád ten samý rozhovor.
Co jsem přeslechla
Ve čtvrtek zazvonil bez ohlášení. Přinesl mi nákup, ale tašku nechal u dveří, jako by se nechtěl zdržet.
„Už ses ani jednou nezeptala, proč jsem v sobotu přijel tak brzo,“ řekl.
„Snad teď nechceš, abych tě utěšovala.“
Položil klíče na botník.
„Chtěl jsem ti říct, že jsme se s Klárou rozešli. Začal jsem o tom u snídaně. Ty sis pustila tetu a řekla, ať chvíli počkám.“
Vzpomněla jsem si na otevřené máslo i na jeho nedojedený rohlík. Na to, co říkal předtím, ne.
„To s tím ale nesouvisí.“
„Já vím. Jen jsem nevěděl, kdy mám pokračovat. I při minulé návštěvě jsi mě přerušila.“
Hned jsem se bránila. Eva byla jeho teta, také ji měl rád. Jak může počítat, kolikrát jsem si ji pustila? Petr řekl, že nic nepočítá, a odešel. Nákup zůstal v předsíni.
Teprve při ukládání jogurtů jsem si vybavila, že mi před týdnem vyprávěl o shánění bytu. Myslela jsem, že se stěhují oba. Ani na to jsem se ho nezeptala.
Ryba pro dva
V sobotu jsem Petrovi napsala, jestli přijde na oběd. Dodala jsem, že nahrávku už hledat nebudeme.
Přišel s jedním citronem. Položil ho na linku a oba jsme se na něj chvíli dívali.
„Dneska bude ryba?“
Přikývla jsem. Eva ji pekla s cibulí a máslem. Nikdy jsem od ní nezjistila, kolik másla tam dává, a tak jsem kus přidala a zase ubrala.
Petr krájel cibuli. Řekla jsem mu, že mě ta ztráta pořád bolí. Pak jsem se zeptala na Kláru.
Začal opatrně, nejdřív jen tím, kdo si co odvezl. Když došel k poslednímu večeru v jejich bytě, přestala jsem rovnat příbory a sedla si naproti němu.
Zpráva mi chybí dodnes. Večer někdy vezmu telefon a až potom si uvědomím, že si ji nepustím. Petrovi jsem odpustit chtěla, ale ještě při vaření jsem se musela zarazit, abych mu smazání znovu nepřipomněla.
U oběda začal vyprávět o pronajatém pokoji.
„Zatím tam mám jen matraci a dvě krabice,“ řekl.
„A jak se ti tam spí?“ zeptala jsem se.
