Článek
Ve vlaku do Prahy jsem měla své zvyky. Sednout proti směru, vytáhnout knihu a nejméně do Kolína nevnímat ostatní lidi. Po rozvodu mi tohle ranní příměří se světem vyhovovalo.
Pak si naproti začal sedat muž v tmavé bundě. Nosil termosku a knihu, ve které za tři cesty otočil asi dvě stránky.
Já za stejnou dobu žádnou.
Jednou na mě nad jejím okrajem kývl. Odpověděla jsem tak prudce, až mi sklouzly brýle. Doufala jsem, že vypadám přátelsky. Spíš to asi připomínalo začínající škytavku.
Účet za dva rohlíky
První vzkaz jsem napsala, když usnul s otevřenou knihou a ta mu pomalu sjížděla z kolen. Nechtěla jsem ho v tichém oddílu budit oslovením. Poklepala jsem na stolek a přisunula mu účtenku.
Vaše kniha se chystá vystoupit.
Zachytil ji a na rub připsal: Už ji to taky nebaví.
Zakryla jsem si ústa dlaní. On se uklonil tak nepatrně, že si toho kromě mě nemohl nikdo všimnout.
Příště přinesl vlastní papírek.
Dnes držím pevně. Knihu i pozornost.
Pod tím stálo: Aleš.
Připsala jsem své jméno. Na tak malé ploše jsem ještě nikdy nezačínala známost.
Ještě jednu zastávku
Brzy jsme znali svoje ranní nálady. Aleš poznal, kdy nemá psát otázky, ale nakreslit jen hrnek. Já věděla, že ve středu přijde na poslední chvíli, protože ráno vozí otci nákup.
Na nástupišti jsme konečně začali mluvit.
„Tak vy máte i hlas,“ řekl.
„Jen mimo vyhrazený prostor.“
Vyprávěl o dceři v Kanadě a vnukovi, kterého zná hlavně z obrazovky. Já o práci v účtárně a dospělé dceři v Brně. U východu jsme se pravidelně zastavovali, přestože jsme oba tvrdili, že spěcháme.
Jednou řekl: „Nezašla byste…“
Čekala jsem.
„Někdy na večeři?“
Souhlasila jsem tak rychle, že se zarazil. Potom ještě týden hledal termín. Začala jsem si myslet, že ho odvaha přešla.
Příruční zavazadlo
V restauraci mi pochválil náušnice, převrhl stojánek s jídelním lístkem a přiznal, že už deset let nikoho na rande nepozval.
„Takže tohle je rande?“
„Doufal jsem, že ano.“
„Dobře. Ať vím, jak vážně mám vybírat moučník. A budeme si ještě vykat?“
Usmál se. „Jsem pro tykání.“
Když jsem se zeptala, jestli má volnou příští sobotu, položil vidličku.
„Lenko, měl jsem ti něco říct dřív.“
Vytáhl telefon a otevřel potvrzení letu. Praha–Toronto. Odlet za necelý měsíc.
„Na jak dlouho?“
„Stěhuju se tam. K dceři, zpočátku.“
Dívala jsem se na datum. Ještě před chvílí jsem přemýšlela, jestli už můžu ochutnat z jeho talíře.
Proč až teď
„To jsi koupil dneska?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. V práci už se loučil, byt měl domluvený k pronájmu. Odjezd připravoval měsíce.
„Proto jsem tě nechtěl zvát. Pak jsem si říkal, že jedna večeře…“
„Že se najíme a já ti zamávám?“
„Ne. Že bych tě rád viděl i bez toho, abych hlídal stanici.“
To mě odzbrojilo jen napůl. Byla jsem ráda, že se mu líbím. Zároveň jsem mu záviděla ty týdny, během kterých věděl něco tak podstatného a mohl se podle toho zařídit.
„Myslel jsem, že bychom si psali. Volali.“
Právě společná rána mi ale byla tak milá. Chtěla jsem s někým po práci nakoupit, v sobotu někam zajít. Nešetřit si všechno vyprávění na dobu, kdy budeme mít oba čas sedět u obrazovky.
„Slibovat vztah přes oceán nechci,“ řekla jsem. „Ale dneska se mi ještě nechce domů.“
Zůstal sedět. Přestali jsme hledat řešení a objednali si jeden moučník se dvěma lžičkami.
Tři obyčejné večery
Viděli jsme se ještě třikrát. Šli jsme do kina, na procházku kolem Labe a jednou mi pomáhal odnést rozbitou židli do sklepa. Pak jsme se ve výtahu políbili. Dveře se otevřely o patro dřív a soused s pytlem plastů trpělivě čekal, až si toho všimneme.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem příliš hlasitě.
„Zatím ano,“ řekl Aleš, když se dveře zase zavřely.
Smála jsem se mu do bundy.
O odjezdu jsme mluvili také. Nedělali jsme, že přestal existovat. Jednou jsem málem navrhla, aby letenku změnil. Místo toho jsem se zeptala na vnuka a Aleš mi ukázal video, na kterém pro něj chlapec chystal postel. Dlouho potom držel telefon v ruce.
Poslední papírek
Na letiště jsem nejela. Rozloučili jsme se večer předtím u mě před domem. Objala jsem ho a tentokrát jsem hlídala čas já; zbývalo mu balení a ráno ho vezl kamarád.
„Bylo mi s tebou dobře,“ řekl.
„Mně taky.“
Žádné datum dalšího setkání jsme nehledali.
Ráno jsem ve vlaku našla v kapse kabátu složenou účtenku. Vsunul mi ji tam při loučení. Na rub napsal: Knihu jsem konečně dočetl. Byla hrozná.
Zasmála jsem se a hned nato se mi zalily oči. Naproti seděla cizí žena a nabídla mi kapesník.
Vzala jsem si ho. Knihu jsem ten den nechala v tašce.
