Článek
Ještě v pátek ráno jsem Davidovi připomínala, že máme stůl na sedmou. Přikývl a políbil mě na tvář. V poledne volal, že musí na výjezd a vrátí se až v neděli. Prý to oslavíme příští týden.
Byla jsem zklamaná. Takových přesunů už za naše manželství proběhlo dost. Tentokrát jsem si ale zařídila volné odpoledne a v zásuvce měla zabalený dárek.
Zavolala jsem Ivě.
„Pojď se mnou. Aspoň tu rezervaci využijeme.“
Souhlasila. Cestou mě škádlila, že dvacet let se mnou zaslouží slavit i ona. Smála jsem se a v kabelce hledala rtěnku.
Tři sklenice
David seděl zády ke dveřím, ale poznala jsem ho hned. Měl košili, kterou jsem mu ráno vyndala ze sušičky. Vedle něj byl na přisunuté židli chlapec, naproti žena s krátkými vlasy.
Zastavila jsem se tak prudce, že do mě Iva narazila.
Nejdřív mě napadlo, že se pracovní cesta zrušila. Chtěla jsem k němu dojít a zeptat se, proč nezavolal.
Pak se kluk naklonil přes stůl.
„Tati, nakrájíš mi to?“
David mu přitáhl talíř. Úplně obyčejně, bez rozmýšlení. Žena mu podala ubrousek.
Iva mě chytila za loket.
David zvedl oči. Viděla jsem, jak mu z ruky pomalu klesla vidlička. Vstal tak rychle, až židle zaskřípala o podlahu.
Jeho manželka
„Pojď na chvíli ven,“ řekl mi.
Nevěděla jsem, jestli křičet, nebo se omluvit lidem, kterým překážíme mezi stoly. Nechala jsem se odvést do předsíňky u vchodu.
„Kdo to je?“
„Já ti to vysvětlím. Jen ne tady.“
Žena přišla za námi. Zůstala stát ve dveřích, odkud viděla na chlapce. Iva čekala o několik kroků dál.
„Davide, kdo je ta paní?“
Dívala jsem se na něj. Mlčel.
„Jeho manželka,“ řekla jsem nakonec.
Žena se opřela o rám dveří.
„Vždyť jste rozvedení.“
Jmenovala se Petra. Byli spolu šest let. Jejich synovi bylo pět. Věděla, že David přes týden pracuje daleko a nemůže být každý večer doma. O mně mluvil jako o bývalé ženě, se kterou už jen dořešuje majetek.
„Který majetek?“ zeptala jsem se.
David si přejel dlaní přes ústa. Poprvé jsem na něm viděla, že neví, ke které z nás se obrátit.
Až o víkendu
Petra se vrátila k synovi. Já zůstala v předsíňce a poslouchala, jak David šeptá, že se to vymklo a nikdy nechtěl nikomu ublížit.
„Použil jsi naši rezervaci?“
Přikývl. Počítal prý s tím, že zůstanu doma. Když se s Petrou rozhodli zajít na večeři, využil zamluvený stůl. Nemusel nikam volat ani hledat jiné místo.
Právě tuhle odpověď jsem nemohla dostat z hlavy.
„S kým se vrátíš domů?“ zeptala jsem se.
Ohlédl se do restaurace.
„Moniko, dej mi do neděle čas.“
Ještě ráno jsem čekala, až se z výjezdu vrátí. Teď jsem měla čekat, kterou domácnost si vybere.
„Dneska půjdu s Ivou,“ řekla jsem.
Venku mi byla zima, přestože bylo teplo. Iva nabídla svůj pokoj pro hosty a já jí bez přemýšlení podala kabelku. Potřebovala jsem mít volné ruce, ale nevěděla jsem na co.
V noci mi David volal jedenáctkrát. Ráno jsem mu napsala, že přijdu pro věci, až bude pryč.
Zabalený dárek
Následující týdny mi všechno vysvětloval po částech. Některé výjezdy byly skutečné. Jiné trávil u Petry. Posílal mi fotografie ze zakázek, které se konaly jindy, a já podle nich plánovala naše večeře i víkendy.
S Petrou jsme spolu ještě jednou mluvily. Chtěla vědět, jestli jsem o nich opravdu netušila. Řekla jsem jí pravdu. Na to, co udělá ona, jsem se neptala.
Po měsíci jsem si pronajala malý byt. Nevěděla jsem, jak rychle vyřešíme všechno společné, ale Davidovi jsem řekla, že naše manželství pro mě skončilo.
Při balení jsem v ložnici našla jeho svetr mezi svými věcmi. Přitiskla jsem si ho na chvíli k obličeji a pak ho vrátila do skříně. Toho večera jsem měla chuť mu zavolat. Místo toho jsem požádala Ivu, aby se mnou při poslední cestě pro krabice zůstala.
Než jsme odešly, otevřela jsem zásuvku u postele. Ležela tam krabička s manžetovými knoflíčky. Vybrala jsem je k jeho slavnostní košili a nechala přidat kartičku s naším datem svatby.
Dárek jsem nerozbalila. Zůstal v zásuvce.
